PINAP

07.11.2016

aneb pitomci na pasece

Počátky PINAPU jsou ukryty kdesi v hlubinách šerého dávnověku a navíc se nad nimi vznáší mlžný opar zapomnění. Pokusme se tedy tu mlhu trochu poodhrnout. Pokud se nemýlím, začalo to tak, že tlupa polodivokých vedoucích dětského tábora ROH Krátkého filmu Praha odchytila uprostřed hlubokých hvozdů Hor Jizerských prvního divokého trempa a drobátko si ho ochočila. A poté se přidáváním a ubíráním nejrůznějších ingrediencí z tohoto základu vykrystalizovala parta, která sama sebe hrdě pojmenovala zkratkou PINAP, což pitomci na pasece značí. A tahle parta se vyznačovala zejména tím, že byla schopná i ochotná zrealizovat jakoukoliv mou sebešílenější myšlenku. PINAP se pohyboval někde na pomezí běžného trempingu, však gró jejich činnosti tkvělo v přípravě zcela vyjímečných dětských táborů. Pod prapory ROH, Pionýra i ČSTV dokázali produkovat tábory, na nichž děti nacházeli zlatý poklad Quezacoatla, tedy Aztéckého Opeřeného hada, hledali zlatá naleziště v posvátných horách Paha Sapa, které bílí překřtili na Black Hills, což oboje Černé hory znamená, nebo se na koňských hřbetech hnali po lovecké stezce Karla IV neprostupnými lesy Karlštejnskými. Ovšem nejryzejším činem PINAPU bylo zbudování staroslovanského hradiště Ovesná uprostřed hraničních hvozdů šumavských. O něm však míním sepsat zvláštní pojednání, proto se tu o něm šířit nebudu.

Členové PINAPU však nežili jenom svými tábory. Mimo jiné putovali po vlastech českých pěšky, koňmo, autem, vlakem i autobusem. Jak jsem již předeslal, vše započalo v Jizerských horách. Tam jsme tábory mívali v lesích nedaleko Raspenavy, ale sami jsme častěji jezdívali do okolí Bedřichova. Tehdy ještě Jizerky nebývaly takovou turistickou magistrálou, jakou jsou dnes. A tak jme se do campu Fort Adamson po nocích přes bažiny navraceli podobni slavnému obrazu Podobenství o slepcích, vedeni jen nosem a instinktem mého psa.

Tam u ohně pak nocí za doprovodu kytar zněly písně našeho mládí. Mimo jiných i tehdy čerstvé novinky Kapitána Kida. Ostatně s ním jsme si občas také zahráli. Jako třeba tenkrát na potlachu v Kristánově. Jelikož byl Kapitán Kid proslulý jako nosič deště, rozhodli se tehdy kamarádi, že oheň zažehnou uvnitř budovy starých kasáren. Kid tehdy přišel a škaredě se zachmuřil. V tom okamžiku se venku rozpoutalo pravé peklo. Déšť bez slitování bičoval starou budovu a vichr divoce cloumal již poničenou střechou až... Až se mu to konečně podařilo. Střecha zmizela v temnotách a tehdy si teprve Kid spokojeně přisedl k ohni.

Camp Fort Adamson

Brdo

Po čase jsme svůj tábor přesunuli na vrchol Brda. Vodu jsme tam sice tahali na hřbetě, ale ten rozhled byl úchvatný. Navíc jsme tam sváděli krvavé války s prvním indiánským kmenem v Čechách, s Jizerskými Čejeny náčelníka Malého vlka. O tom, jak byly ty války kruté, svědčí fakt, že jsem je vezl na první velké setkání indiánských kmenů Evropy. A abych mezi ty indiány dobře zapadl, vzal jsem si na sebe uniformu generála americké 7. kavalérie. Hlavně Němci mne tehdy málem ukamenovali, nakonec si mne fotili stejně, jako já je.

Jizerka

Na svých toulkách s dětmi jsem tehdy dorazil i na Jizerku. A tam jsem objevil koně. Pravda, byli to jen begani na stahování dřeva, ale když jsem si je vzal do parády......

Pravda, přesvědčit nedůvěřivé horaly o tom, že jejich pokladům neublížím, bylo zpočátku složité. A tak jsem s nimi strávil jednu z nejkrásnějších dovolených. A když jsme se tam za rok vrátili, všech sedm kočí si vzalo dovolenou a já měl rázem na starosti čtrnáct koní. Ale i tak jsem si to užil. Navíc jsem tam zažil jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem kdy s koňmi prožil. Tehdy tam na lesní brigádě byla škola hluchoněmých a všichni makali jak čerti. A tak jsem zašel za fořtem, že bychom je mohli nějak odměnit. On souhlasil a tak jsem soustředil veškerou svou vnitřní sílu a vyvedl ze stáje všech čtrnáct koní, slovem jsem je seřadil do kruhu kolem přistávací plochy pro vrtulníky. Já stál uprostřed a slovem i myšlenkou ovládal všechny ty kolosy. A oni na svých širokých hřbetech trpělivě vozili ty děti. A to, co jsem tehdy viděl v těch rozzářených dětských očích, mi ještě dnes, když to píši, vhání slzy do očí. A jako skutečný chlap to hrdě přiznám.

Ale hnát koně takovýmhle terénem, to byl sen sám o sobě.

Na Jizerku jsem jezdíval i v zimě. A abych si to opravdu užil, postavil jsem si saně za koně. Byly nízké a když jsem se na nich hnal Jizerkou s mladým Alarmem v zápřahu, sněhové nášlapky mi létaly přímo kolem hlavy. Tehdy po Jizerkách hledali originální staré saně pro film Krakonoš a lyžníci. A tak si nakonec vybrali ty moje, tehdy přesně týden staré.

Jenže tehdy postihla Jizerské hory strašlivá ekologická katastrofa a PINAP se proto přesunul na Šumavu. Tam jsme našli a zbudovali tábor na Ovesné.

Stalo se to v roce 1980.

Stavba Pupákova království - kuchyně

Stavba jídelny

Wilda

Já v americké policejní uniformě. V těchto uniformách, i se zbraněmi, jsme se tehdy proháněli v otevřeném Jeepu Willisu Pošumavím s naší hospodářkou v poutech. Upozorňuji, že náš tábor ležel 3 km od hranic a patřil 57. pražské skupině Pionýra.

Plazivka, nebo též Serpico

Totem

Gumák, Plazivka a Kid

Naše slavné Slavnostní ohně

V roce 1982 jsme na Ovesné postavili staroslovanskou tvrz a takhle úžasně jsme si tam žili. Divte se, že toho tenkrát byly plné noviny.

Má maličkost spolu s Ervinem

Zleva: Standa, Pupák, Olda, Robert (Pupákova žena) a jejich děti Gumák a Kačka.

Jméno toho koně už mi želbohu vypadlo.

Ale tomuhle táboru raději věnuji samostatný článek s názvem Ovesná '82.

Jenže na tomhle táboře si mne odchytil Leša Leiský a zlanařil mne do Hucul Clubu. PINAP šel pochopitelně se mnou, ale musím sebekriticky přiznat, že tento krok byl prvním krokem na mém pozvolném uvolnění mé spolupráce s PINAPEM. Oni zůstali pěšáky, zatímco já se tehdy definitivně stal plnohodnotným jezdcem. A ono to přeci jen začalo malinko skřípat. Ještě pořád jsme dělali tábory, ale já už se věnoval koním a výcviku mladých jezdců, zatímco oni dál dělali to co před tím, tedy vynikající vedoucí. Oni už si tvořili vlastní program a já už byl vlastně mimo. A když jsem pak nakonec kvůli svým jezdeckým aktivitám Hucul Club opouštěl, odešla se mnou část jezdců, ale PINAP zůstal Hucul Clubu věrný, ačkoliv s koňmi vlastně neměli nic společného. A tak jsem se vlastně rozešel i s PINAPEM, byť jen pracovně. Kamarády jsme zůstali napořád. Jen toho času na setkání náhle bylo míň a míň.

V Hucul Clubu jsem se velice rychle dostal do funkce, ale hlavně do sedla nejrychlejší huculky, nezkrotné Flóry.

Tohle šéfové tuze neradi viděli. Však projet tou brankou opravdu nebylo jednoduché.

Díky Flóře jsme se dostali až do muzea. Konkrétně do Muzea Pony Expressu v USA, konkrétně v St. Joseph

Na cestě z Banské Bistrice do Prahy

Tábor na Nouzově

Tábor na Hubenově

Jeden z mých nejslavnějších žáků a kůň, který ho nosil.

Zleva: Leša Leiský, Jasan Bonuš, náš nejslavnější Caller a propagátor westernových tanců, dále dcery a manželka, Michal Tučný a Oldřich Haberle

A tohle už je má zcela nedávná minulost

Odkvetlý cowboy i pampelišky

A takovéhle to všecho vzalo konce: Tady s Plazivkou a Utterem sedíme při tancích na mlatě na našem ranči H v kruhu v Kostelním Hlavně.

Takový tedy býval PINAP, dokavad jsem v něm ještě působil. Dnes jsou již lidé z PINAPU vymírajícím druhem. V přeneseném i doslovném slova smyslu.

Více o staroslovenském hradišti na Ovesné najdete tady:

© 2016 ODALRICUS DEHNICENSIS
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky