V poslední době se opět stupňují útoky na takzvaná "bojová" plemena psů. Nedělejme si iluze, že by se tato vzedmutá vlna hysterie vyhnula i našim psům, ačkoliv v jejich případě spíše hraje roli v Evropě dlouho a hluboce zakořeněný pověrečný strach z divokého vlka. Přiznejme si, že československý vlčák za jistých okolností může být člověku nebezpečný. Jenže za určitých okolností může být člověku nebezpečný i květináč a přeci, ačkoliv i květináč již několik lidí zabil, přeci žádný z politiků neuvažuje o jejich zákazu.

Tento příklad s květináčem lze brát ještě s humorem, ale statisíce lidí, kteří zahynuli pod koly automobilů a miliony, které zemřely díky palným zbraním, ty již odbýt úsměvem nelze. A přeci nikdo z politiků nezvažuje zákaz jedněch, ani druhých. A ještě to nejdůležitější. Žádné psí plemeno ještě nezvedlo svatou válku ve jménu kříže, půlměsíce, demokracie či jiných nesmyslů. Žádný pes ještě nevrhl jadernou pumu, nepoužil napalm, či plynovou komoru.

Jakým právem ta samolibá nahá opice, která sama sebe drze nazvala moudrou, vyčítá šelmě její agresivitu­? Kde vůbec bere tu drzost? Pouze člověk je schopen zabíjet a mrzačit z pouhého potěšení, nebo z touhy po zisku. Toho vskutku není žádný pes schopen a nelze ho z toho ani podezírat.

Však opusťme emoce a podívejme se na problém poněkud racionálněji. Zhruba před 14 000 lety se rozhodl první jedinec druhu Canis lupus spojit svůj osud s člověkem a změnit se tak na Canis lupus familiaris. A na rozdíl od všech ostatních zvířat, která prošla domestikací po něm lze důvodně předpokládat, že tak učinil víceméně dobrovolně. A výsledky této úspěšné spolupráce daly vzniknout civilizaci. Máte dojem, že toto tvrzení je poněkud přehnané? Já si to nemyslím. Neboť právě spolupráce se psem byla popudem k domestikaci ostatních zvířat a rostlin a tím i k úspěšnému přechodu nejprve k pastevním a později již k zemědělským společnostem. A je třeba dodat, že právě díky této spolupráci se z člověka stal nejstrašnější predátor v dějinách, schopný vyvraždit celé živočišné druhy a zničit fyzicky celou planetu. A také to je to jediné, co lze psu vůbec vytýkat, ačkoliv on to rozhodně v úmyslu neměl.

Po celou tu dobu pomáhal pes člověku zcela nezištně. Stal se pro něj prvním soumarem a často i zdrojem potravy. Pravým důvodem jejich partnerství však byla spolupráce při lovu a v boji. Tam teprve vynikly vlastnosti obou těchto druhů, jediných dvou lovců na světě schopných ulovit kořist rychlejší nežli jsou oni sami, člověka a vlka. A dodejme, že v této dvojici to byl člověk, kdo první v boji o své teritorium první opustil ritualizovanou sociální agresivitu a přešel k agresivitě skutečné, doopravdy schopné zabíjet i jedince vlastního druhu a kdo k témuž nutil selekcí a výchovou i psa. A lze se jen s úctou poklonit pevnému charakteru psa, který všem těmto tlakům v podstatě úspěšně odolává.

Nyní přistupme k samé podstatě problému, totiž k agresivnímu chování jedince. Neexistuje jakékoliv chování bez patřičné motivace. Tím méně agresivní. A zde je třeba se zamyslet nad tím, co je vlastně agresivita, ale zejména nad samotnou její motivací.

Agresivita je definována jako iniciace nevyprovokovaného násilí, zaútočení, či nepřátelské chování. Je vskutku s podivem, ba paradoxem, že právě nejagresivnější tvor na zemi, to jest člověk, si v rámci svého samolibého nalhávání sama sobě vetkl do svých etických norem, že agresivita je cosi nepřípustného. Jenže ono je to složitější. Agresivita je bohužel nutná v boji o potravu, teritorium i o sexuálního partnera, tedy souhrnně v boji o přežití jedince i samotného druhu. Podstata tohoto problému však tkví ve vědomém omezování této agresivity. A právě zde bychom se mohli a měli poučit od vlků a psů. Neboť ani ten nejagresivnější pes nezaútočí bezdůvodně. Jiná věc je však vysvětlit tyto důvody napadenému.

Člověk, vlk i pes jsou tvorové biologicky uzpůsobení životu ve smečce či tlupě. Tyto skupiny byly nuceny si po miliony let hájit svá teritoria a na této podstatě nic nezměnila ta tenká slupka civilizace, spíše naopak. Život v městských aglomeracích ani pro člověka není přirozený a způsobuje u něj vedle nejrůznějších depresí i zvýšení verbální i skutečné agresivity. Totéž platí i o psu. A vlastně jen jeho geniální schopnosti dělat kompromisy lze vděčit tomu, že se stále ještě, byť občas marně, snaží přizpůsobit tomu našemu šílenství.

Pes, stejně jako vlk, má v sobě řadu přirozených mechanismů zabraňujících agresivitě. K agresi přistoupí až v krajním případě, selžou-li všechny způsoby varování. Na rozdíl od člověka pes stále ještě v sociálním soužití cítí potřebu chovat se logicky. A vysvětlit logicky, proč například velký, silný a dominantní pes nesmí napadnout malého, který jej evidentně provokuje, prostě nelze. A totéž platí i o vztahu psa a cizího člověka.

Člověk se ve své pýše sžil s mylnou představou, že je pánem tvorstva, že jemu se nemůže nic stát, že všichni ostatní jsou povinni mu ustoupit a nechat ho dělat, co se mu zlíbí. Ona to však není pravda. I ten nejmenší pes zůstává stále bestií, tedy šelmou a chceme-li s ním žít, musíme tomuto faktu své chování přizpůsobit. Problémy s agresivními psy nezpůsobují ti psi, ale většinou jejich majitelé a mnohdy vědomě či nevědomě i jejich "oběti". A to platí nejen o vztazích mezi psy samotnými, ale i o případech napadení člověka. Agresivita i sociální agresivita je jevem zcela přirozeným a jde jen o to ji zbytečně nepodporovat a nevyprovokovat.

Dříve, než začneme vážně uvažovat o zákazu a vyvraždění "bojových" psů, zamysleme se nejprve sami nad sebou. Genocida určitých plemen psů by nic nevyřešila, jen by opět zvýraznila již mnohokrát prokázanou intoleranci a neschopnost člověka.

Pokud by však tyto myšlenky měly mít naději na realizaci, trvejme v tom případě kategoricky a bezpodmínečně na zákazu člověku daleko nebezpečnějších věcí. Již výše zmíněnými automobily počínaje a nezodpovědnými politiky konče.

Před tisíci lety si nás pes dobrovolně zvolil za boha a dodnes věří, že ačkoliv se někdy chováme skutečně příšerně, dozajista k tomu máme nějaký vyšší, jemu zcela nepochopitelný důvod. A na tom zbožnění, přesto, že si jej člověk v žádném případě nezaslouží, pes stále ještě trvá. Nebo v to alespoň doufá. Nezklamte, prosím, jeho bezmeznou důvěru.

Oldřich Haberle

Chovatel československých vlčáků

O problému soužití člověka se psem

V poslední době se opět rozpoutala mediální kampaň proti psům. Marně jsem čekal, zda se změní v diskusi a alespoň někdo se odváží pozvednout hlas na jejich obranu. Jelikož se tak doposud nestalo, rozhodl jsem se o to pokusit nyní alespoň já.

Předesílám, že vzhledem k tomu, že již po několik let chovám psy, kteří budí patřičný respekt nejen mezi lidmi, ale i mezi psy, bude můj pohled poněkud předpojatý. Ani já se však nemíním ani v nejmenším zastávat bezohledných a intolerantních majitelů psů, kteří svým chováním k takové kampani zavdávají příčinu. Netvrdím ani, že pes nemůže být za určitých okolností člověku nebezpečný, naopak, každý pes a to i ten nejmenší, se bude stejně jako každý jiný tvor bránit v případě, že jej zaženeme do úzkých a v takovém případě je schopen člověku ublížit. Dovoluji si však tvrdit, že tento problém, stejně, jako většina ostatních, není tak jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo a je třeba se na něj tedy podívat z několika zorných úhlů. Ale zejména je třeba se zaobírat právě těmi okolnostmi, za kterých je pes schopen zaútočit.

Nejprve mi však dovolte malou odbočku a příměr k jiné lidské činnosti. Ačkoliv se prý nevedou statistiky o napadení člověka psem, lze přesto bezpochyby jednoznačně tvrdit, že daleko více dětí i dospělých bylo zraněno, či dokonce zabito automobily. Nechci se zaobírat tím, proč nikdo z těch, kdož tak horlivě brojí proti psům, dosud nepozdvihl svůj hlas právě proti automobilismu, byť i to by rozhodně za úvahu stálo. Naopak, chci tento příměr využít k pozitivnímu přístupu k problematice psů. Každému dítěti je dnes od malička vštěpováno, že automobil může být nebezpečný. Dopravní výchově na školách bylo a snad doposud i je věnován značný prostor. Přesto se však každou chvíli některé z nich dopustí osudové chyby a skončí pod koly automobilu. Jak se pak k takové situaci postaví zákon? Zavinil-li ji řidič automobilu, či pokud ji mohl alespoň předvídat a neučinil tak, pak je po zásluze potrestán. Pokud je však vina jednoznačně na straně oběti?

A já tvrdím, že stejný přístup by se měl aplikovat i na psy a ne je šmahem všechny odsoudit a zatratit tak, jak se o to momentálně někteří pokoušejí. Soužití člověka s přírodou je jeden z existenčních problémů lidstva jako celku a nejsme-li schopni spolužít dokonce ani s tvorem, který o toto soužití již po 14000 let usiluje, pak je vina jednoznačně v nás a ne ve psu. Chyba je v lidské domýšlivosti a intoleranci.

Přírodu je třeba poznat, seznámit se s jejími zákonitostmi a těm se pak přizpůsobit. Jakýkoliv pokus o její znásilnění se člověku musí vymstít, to je již dnes jednoznačně prokázáno. A právě soužití člověka a psa by k tomu mohla a měla být ta ideální škola. Pes se však nesmí ani zatracovat, ani idealizovat. Oba tyto přístupy jsou chybné a nebezpečné. Psa je třeba brát takového, jaký skutečně je, totiž jako predátora, ochotného s námi za určitých okolností spolupracovat.

Po celou dobu vzájemného soužití však člověk po psu chtěl, aby všemi silami a často i s nasazením vlastního života, chránil a bránil svého pána a jeho majetek. Nikoliv člověka jako takového, ale jen toho jeho člověka a maximálně ještě členy jeho rodiny. Všichni ostatní byli a dosud jsou pro něj potenciálními nepřáteli. A nejsme-li schopni se vypořádat s vlastními atavistickými sklony, nemáme sebemenší právo mu to zazlívat. Jediná možná cesta vede přes hlubší vzájemné poznání a toleranci toho, který se v tomto vzájemném vtahu domýšlivě považuje za toho moudřejšího.

Oldřich Haberle

Jugoslávských partyzánů 17

160 00 Praha 6