Stručně o turnajích

04.11.2016

Rytířské hry, klání a turnaje.

Spolu s rozvojem feudalismu, oddělením šlechty a vyčleněním družiníků a bojovníků, vznikla potřeba tyto nejen důkladně vycvičit, ale i jejich umění neustále procvičovat a zdokonalovat. K tomu se výborně hodila forma, která volně navázala na tehdy tak obdivované antické tradice, konkrétně na gladiátorské hry, tedy hry rytířské, klání a turnaje. Během dvanáctého století již byly běžné na všech dvorech západní Evropy a s nepatrným zpožděním se tato zábava šlechty i prostého lidu dostala i do přemyslovských Čech, kde dosáhla kvalit, které udivovaly Evropu po celá dlouhá staletí.

Jak již název předesílá, dělí se tyto hry do tří základních skupin. Nejjednodušší jsou rytířské hry. Jedná se o exhibiční předvedení těch nejzákladnějších výcvikových metod jízdního bojovníka. K úkolům vyjížděli rytíři samostatně a vždy jen tryskem. Jednotlivé disciplíny byly vypisovány pro dohodnuté nejrůznější typy zbraní, tedy sečné, úderné, dřevcové, vrhací i střelné.

Quintaine

byla nácvikem útoku jezdce na hlavu pěšího soupeře a předváděla se mečem, sekerou, bijákem, nebo kopím. Nejtriviálnější variantou byla ataka na jeden samostatný cíl, umístěný na sloupku ve výšce hlavy stojícího soka. Cíl představovaly například přilby, hlávky zelí, dřevěné špalky, nebo dýně. Složitější již bylo najíždět na řadu cílů za sebou a nejobtížnější stínání hlav rozmístěných střídavě po obou stranách jízdy.

Šátkový turnaj

Obdobou Quintány bylo nabodávání dřevcem, či kopím látkové hlavy, nebo lehkých šátků za země. Tato disciplína se zdá být jednoduchou, ale představa dřevce zabodnutého do země ve zhruba padesátikilometrové rychlosti nás vyvede z omylu.

Corso all´anello

Podobně se najíždělo kopím při Corso all´anello, neboli prstenovém, či vínkovém turnaji. Velikost věnečků se postupně zmenšovala a vrcholem pak byl skutečný prsten. Cíle se buď zavěšovaly na stuhu mezi sloupy, nebo je držela pážata v rukách. Věnce se sbíraly i v řadách, nebo při skoku přes překážku. Quintány se jezdily i duelově, kdy dva jezdci vyjížděli současně ke stejnému cíli.

 Vrh oštěpem ku kanci

byl ukázkou loveckých dovedností, ale použitelných i v boji. Podobně se v trysku předváděla i střelba z luku, nebo kuše. Terče byly pletené, nebo z tuhé kůže.

Karusella

Divácky nejvděčnější bývala Karusella, kterou se nacvičoval nájezd dřevcem na jízdního soupeře a zároveň i úhybný manévr před jeho odvetným úderem. Soka představovala otočná figurína opatřená štítem a bijákem zavěšeným na řetězu na konci otočného ramene. V západních zemích se používala varianta zvaná Rolland, která měla štít umístěný mimo osu otáčení. Stroj se tedy po nárazu vždy otáčel jedním směrem a rána bijákem dopadala z leva. Síla úderu rytíře se projevila v počtu otáček stroje.V Čechách pak vznikla všemi obávaná Karusela česká, která měla tarče umístěné přímo v ose rotace, takže stroj bil zprava i zleva a zásah osy se rovnal úderu do zdi. Odtud pak pochází i proslulé české lámání dřevců o zeď.Karusela se proto k zemi musela přikovávat řetězy a mohutnými hřeby. Přesto ji dokázali jen ti z Čechů nejlepší vytrhávat i s dlažbou.V pozdějších dobách se užívala i tarče triková, která se po zásahu středového štítku rozletěla na kusy.

Klání

byla duelem dvou protivníků předem dohodnutou zbraní. Nejznámější je jistě klání dřevcové, v němž se dva soupeři pokoušeli navzájem srazit ze sedla. V měkčí variantě šlo lámání kopí o štít soka. Velmi ceněný a nebezpečný býval zásah hledí přilby. Pravidla klání, či honění, jak se někde říkalo, se často lišila, například typy sedel, ať hlubokými, s vysokou zadní opěrkou, či naopak mělkými a podobně. Duely se předváděly nejrůznější předem dohodnutou zbraní. Kromě dřevců to byl nečastěji meč a štít.Tento souboj mohl po sražení z koně pokračovat na zemi jako pěší. Často také probíhala tak zvaná klání trojí zbraní, v nich si rytíři mohli zvolit tři libovolné zbraně, nejčastěji to býval dřevec, meč a sekera, biják, kladivo, nebo palcát. Štít pak byl samozřejmostí.

Klání dřevcová i ostrým mečem

Jízdní i pěší

Ordál

Tento typ klání se také často užíval jako Ordál, neboli Boží soud. Ordál však mohl být i pouze pěší, nebo naopak jízdní, ale skupinový.

Polní turnaj

A tím jsme se dostali k pravým turnajům, což byly střety dvou skupin bojovníků. Někdy jen jízdních, jindy i s pěchotou. Prvním je Polní turnaj, představující zmenšenou polní bitvu. Začínal střetnutím obou sevřených šiků na dřevce a průběžně přešel do řady osobních soubojů na meče. Obě strany bývaly rozlišeny nejen heraldicky, ale i barevnými stuhami. Turnaj končil buď potřením jedné ze stran, nebo na pokyn maršálka her.

Buhurt

Variantou polního turnaje byl i Buhurt, do nějž se nastupovalo jen s meči a bez štítů. Cílem turnaje bylo soupeře, ať zbraní,či rukama, srazit z koně.

Mlatový turnaj

Až v pozdní gotice a renesanci se objevil další typ, tak zvaný Mlatový turnaj, jehož cílem bylo dřevěnými mlaty zurážet ozdobné heraldické klenoty ze speciálních helmů soupeřů. Tento turnaj býval pouze jízdní.

Castilles

Další zajímavou formou turnaje bývaly Castilles, v nichž se předvádělo dobývání dřevěné makety hradu. Harcování před hradbami ztékání hradeb pomocí žebříků, výpady obležených, vyrážení brány a závěrečné plenění. Tak vypadaly Castilles.

Dívčí hrady

Pikantní variantou Castiles byly Dívčí hrady, v nichž posádku obležené tvrze tvořily pouze dívky. Cílem rytířů pak bylo nejen hrad dobýt, ale hlavně získat krásnou zajatkyni, se kterou pak nejen poseděli při hostině.

V turnajích se zprvu užívaly běžné ostré zbraně a polní zbroje. Později se začaly upravovat. Nejprve turnajové korunky místo ostrých hrotů dřevců, pak zesilovací pláty a kolčí helmy pro dřevcová klání, naopak lehké kožené zbroje a klecové turnéřské přílby pro mlatové turnaje.

Turnaje však nebyly pouze jakýmsi předchůdcem sportu, ale zejména vysoce společenskou a kulturní událostí, součástí slavných mezinárodních poselstev. Pořádání turnajů, ale i pouhá účast na nich bylo finančně nesmírně náročné. Mnohde bývalo zvykem, že vítězi připadla přilba, někdy i celá zbroj, či turnajový kůň poraženého, což ani tehdy nebyla laciná záležitost. Nezanedbatelným aspektem turnajů byl i fakt, že byly často nebezpečnější, než skutečné bitvy.

V konci alespoň jednou větou vzpomeňme nejslavnějších turnajníků české historie, kteří se do ní nesmazatelně zapsali. Zejména krále českého Jana Lucembuského, Plichty ze Žerotína, Zbyňka Zajíce z Valdeka, Jana z Michalovic, či Lva z Rožmitálu.

Oldřich z Dehnic Haberle

PS: V mnoha pramenech (i historických a zahraničních) se zaměňuje název Quintány (útok na kryt hlavy - tj. na Quintu, odtud název) a Karusely (Carousel, karusel - kolotoč, soustruh, kruhový objezd ). Já však preferuji a trvám právě na tomto výkladu.

Více o turnajích se můžete dozvědět z mých knížek. Nejprve tedy

"Kolben turnier, aneb mlatový turnaj"

"Historie turnajů kořeňěná vzpomímkami"