Ordál, aneb jak to bylo dál

Pokračování osudů zemanských rodů Věnkoviců a Rudolticů.

Kapitola 18.

V níž noví hrdinové na svět přijdou, Elška Třesická a Roland s Kosic.

Věnek se v čele své družiny vracel na vypálené Třesice. Jezdci i povozy vezoucí raněné projížděli dokořán otevřenou ohořelou branou. Jindy věčně rozesmátý Věnek tentokrát jen mlčky hodil otěže Ondřejovi a beze slova vstoupil do síně. Tam vztekle odhodil meč na stůl a pak zlostně procedil mezi zuby:

„K čertu s tím vším! On zaplatil! Zaplatil sic, však synův nám to již nikdáž nenavrátí.“

Tou dobou ovšem na Kosicích soptil i Rudolt:

„On zabil syna mého a já musel platit. To mu věru nedaruji!“

Během postupujícího podzimu na Třesicích postupně odstranili hmotné následky celého krvavého sporu a tvrz již vyhlížela jako nová. Ztrátu milovaných synů však nebylo tak lehké nahradit. Vítek, jenž se již dávno ze svého zranění zotavil, dělal sice, co mohl, ale rozveselit oba rodiče se mu příliš nedařilo. A snad právě proto se Věnek i Svatava upnuli k očekávanému narození dalšího dítěte. Věnek se od své ženy takřka nehnul a neustále ji sledoval ustaraným pohledem, až si jej Svatava sama občas dobírala.

Jedenkráte, bylo to někdy počátkem zimy, seděli spolu ve světnici a povídali si. Svatava přitom vyspravovala starší, již poškozenou šubu a Věnek zas splétal z ovčích střívek novou tětivu na kuši. Když vtom vběhl do místnosti Vítek s podivnou novinou:

"Otče, cosi podivného se děje, dobytek je tuze neklidný. Měl by ses jít na to podívati!"

Svatava si přehodila přes ramena vlněný šál a všichni tři vyběhli na zápraží. Dobytek ve stáji skutečně neklidně bučel a potrhával řetězy. Také koně pohazovali hlavami, pofrkávali a ržáli. Všechna čeleď již postávala v malých hloučcích po celém dvoře. Když tu se ozval něčí výkřik a pohledy všech se pozvedly k obloze. V rozervaných mracích se objevilo hvězdné nebe a na něm vlasatice. Všichni přítomní se zbožně pokřižovali a k Věnkovi dolétaly úryvky ustrašených rozhovorů:

"Posel tuze špatných zpráv... vojna dozajista... černá smrť... trest Boží... hladomor... Rejčka... král proti Ronovcům... či snad Vartenberk?"

Věnek je chvíli zasmušile poslouchal a pak se pokusil celou věc poněkud zlehčit, třebaže i on byl podivným úkazem jak se patří zneklidněn:

"Pro zemi snať zlé, pro nás však, dáli Bůh, toliko dobré zprávy přináší."

A významně při tom pohladil Svatavu po vzedmutém životě. Svatavě se však právě v tom okamžiku zkřivil obličej bolestí. Vyděšený Věnek ji objal kolem ramen. Svatava jej však s bolestným šklebem uklidňovala:

"Klid, tatínku, klid. Zatím jenom kope, ale kope takořka jako kůň."

Kometa zůstala na obloze až do vánoc. Byla-li bezmračná noc, hrůzostrašně zářila svým ohonem takřka přes celou oblohu. Před vánocemi ji však zakryly těžké olověné mraky, ze kterých se začal hustě sypat sníh. Na Štědrý den se však tiché sněžení změnilo v divokou vánici. Poryvy větru rvaly pentle, kterými Třesičtí ozdobili starou lípu. Celý rod se tehdy sesedl v jizbě, pod dýmníkem hořel a spokojeně praskal blahodárný oheň a v komíně kvílela víla Meluzína. Všichni se snažili slavit svátek tak, jako obvykle. Vzpomínky na padlé i občasné bolestné syknutí Svatavy to však značně ztěžovaly. Věnek již počal ztrácet trpělivost.

Náhle se však nocí ozvalo táhlé vlčí zavití, jež přešlo posléze v jásavé tremolo. Okamžitě se k němu přidaly i mnohé další hlasy. A že byly i přes poryvy větru tak dodře slyšet, bylo jasné, že se vlci stahují až nebezpečně blízko ke tvrzi. Všichni chlapi popadli šuby a pochodně a vyběhli na hradby. Bílou tmou se skutečně míhaly temné vlčí stíny a občas v ní zahlédli i nazelenalá světla jejich očí.

Z domu se však náhle ozval zoufalý výkřik. Věnek se v neblahé předtuše vrhl nazpět do domu. A jak se obával, Svatava začala právě v tomto nejméně vhodném okamžiku rodit. Věnek jí pomohl do komory a uložil ji na lože. Pak jej však ženské vyhnaly nejprve do síně, a že se i tam neustále motal a překážel, nakonec ho i s Vítkem vykázaly do čeledníku. Tam zejména Věnek nervózně přecházel, provázen pobavenými či účastnými pohledy ostatních mužských. Pak však do čeledníku vtrhla Luboše, která již po léta Třesickým dětem dělala chůvu a ustrašeně zašeptala:

"Bábu, potřebujem bábu. Samy to nezvládnem."

A naráz bylo všechno jinak. Pohledy otce a syna se na okamžik střetly a pak již Věnek začal udílet rázné povely:

"Sedlejte koně a zapřahejte do saní! Oštěpy a sdostatek smolných loučí do nich dejte! A velkou vatru u vrat zažehněte! A ty se, synu, řádně obleč, pojedeš se mnou!" Všichni se rozprchli vyplnit jeho příkazy a on sám s Vítkem spěchal do síně, kde na sebe nejprve navlékli po dvou beraních kožiších, na hlavu si narazili čapky z vydří kožešiny a nohy zabalili do kožešinových onucí a ovázali je řemeny. Věnek pak sejmul ze zdi dva samostříly a toulce se šipkami, popadl medvědí oštěp a vyběhl na dvůr. Tam stáli již postrojení koně a Ondřej je právě připínal do postraňků. Také již vyváděli jezdecké koně a chlapi ozbrojení sekerami a tesáky na ně vsedali. Věnek usedl dozadu do saní a napnul obě kuše. Konečně přiběhl i Vítek, hodil otci do saní lovecký roh a vysvětloval:

"Až se budem vracet, bude ho zapotřebí...., pakli se vůbec vracet budem."

Zbytek věty si zabručel jen sám pro sebe. Pak se vyhoupl na kozlík a pevně uchopil opratě. Čeledíni již zapalovali smolnice a podávali je jezdcům i do saní. Věnek vše naposledy obhlédl a pak kývl. Těžká vrata se naráz rozevřela dokořán a do nich se vrhli nejprve jezdci a po nich saně. Notně pobízení koně se hnali proti vlkům a ti, zaskočeni nenadálým útokem se stáhli k lesu. Jízdním se tedy podařilo odpoutat jejich pozornost a saně tak mohly proletět bez povšimnutí. Věnek věděl, že jakmile saně zmizí z dohledu, stáhnou se jezdci znovu do bezpečí tvrze. Pozorně naslouchal zvukům za sebou. Zdálo se však, že se jim skutečně podařilo proklouznout bez povšimnutí. Věnek tedy uvolnil tětivy z ořechů kuší, šipky však raději nechal založené v jejich ložích. Teď již nezbývalo než doufat, že bezpečně dojedou do vzdálené vsi, tam naloží zkušenou porodní bábu a se štěstím se s ní opět dostanou nazpět.

Koně se trochu bořili do čerstvě napadaného sněhu a ačkoliv mrzlo až praštělo, brzy se z nich valil oblak páry, jehož část však okamžitě na husté zimní srsti namrzala. Obě zvířata se se skloněnými hlavami odhodlaně probíjela hustou vánicí, v níž nebylo vůbec snadné se orientovat a držet správný směr. Vítkovi se to však kupodivu dařilo. V saních byla zima takřka k nesnesení. Dobře, že jim do nich navíc nastlali ještě kožešiny. Oba muži se do nich tedy zachumlali a mlčky se dál probíjeli zdivočelou nocí. Do vsi, kam měli namířeno, bylo i za normálního počasí takřka hodinu cesty a odhadnout, o kolik je zdrží to běsnění živlů, se vůbec nedalo. Pak se však vítr náhle utišil a zuřivá vánice se naráz proměnila v již poklidné husté sněžení. Muži teď zaslechli křupání sněhu pod kopyty koní, jeho vrzání pod sanicemi i jemné zvonění rolniček na postrojích, které před tím jekot větru zcela přehlušoval. Boj se živly se naráz proměnil ve skutečnou vánoční idylu a nebýt jejich obav o Svatavu, mohli si teď cestu takřka vychutnávat.

Odhodlaní běhouni odkrajovali z cesty sáh za sáhem, až konečně vyjeli z lesa a před nimi se objevila takřka zavátá vesnice. Vítek zarazil spřežení před bábinou chatou a Věnek hned vyskočil a začal bušit do jejích dveří. Zevnitř se nejprve ozvaly šouravé kroky a pak skřehotavý hlas:

"Hned, hned, však již běžím. Totě spěchu, totě spěchu. Tak kdepak hoří, synku?"

Otázala se babka, sotva otevřela dveře.

"Na Třesicích, matko, ale pospěšme, cesta je daleká!"

Odvětil Věnek.

"Však já vím. A zima je převeliká. Ještě jsem ani nestačila rozmrznouti. Však teprv před chvílí pouhou jsem se z Kosic navrátila, kde jejich synu jsem na svět Boží pomáhala. Toť věru náhoda pouhá nebude, věř staré bábě, synku!"

Během rozhovoru se bába oblékala a schraňovala věci, jež mohla potřebovat. Nevšimla si ani, kterak se Věnek při zmínce o Kosicích zle zaškaredil. On však raději mlčel a cpal tu osobu před sebou do saní. Ještě dřív, než dosedli, práskl již Vítek do koní a vyrazili nazpět. Tu teprve si babka povšimla arzenálu zbraní rozložených v saních a významně se podívala po Věnkovi. Ten jen pokrčil rameny a upravil kožešiny, do kterých babku zachumlal. Sám se pak také zavrtal do hebkých přikrývek a věnoval se vlastním neveselým myšlenkám.

Cesta ubíhala, babka v teple kožešin dokonce usnula a Věnek tomu byl rád. Přestalo dokonce sněžit a mraky se roztrhaly. Saně letěly jiskrnou nocí a nad nimi se táhl chvost komety. Jakmile se přiblížili k Třesicím, vykřesal Věnek oheň, zapálil louče, znovu napnul tětivy a jakmile dojeli na doslech, mocně zadul na roh. Ten zvuk však byl znamením nejen pro třesickou čeleď, ale i pro vlčí smečku. Její příslušníci, dosud roztažení v širokém kruhu, jímž obkroužili obleženou tvrz, se jako na povel vrhli saním v ústrety. Zaplať Bůh, že současně se rozletěla i vrata tvrze a čeleď jim vypadla na pomoc. Vlci se však již tentokrát nechtěli své kořisti vzdát bez boje a nedali se tedy jen tak snadno zahnat, jako poprvé. Všichni se srazili v jediném chumlu před branou a Třesičtí s nimi museli svést tuhý boj, než se jim i se saněmi podařilo dostat za bránu a tu pak bezpečně zavřít a zajistit. Za palisádou se pak ještě drahnou chvíli ozývalo temné vrčení a poštěkávání zklamané smečky.

Věnek však již o ně nedbal a spěchal s bábou za Svatavou. Chlapi odpřáhli znavené koně a odvedli je do jejich stání, kde je do sucha vytřeli víchy stočené slámy. Opuštěné saně zůstaly stát vprostřed dvora a nebylo nikoho, kdo by si všiml dvou zelených světel, žhnoucích ze tmy pod nimi.

Ledva předal Věnek Svatavu do bábiny péče, byl opět rezolutně vykázán do čeledníku, kde byl zas nucen bezmocně přecházet, dokud z opačného konce srubu nezaslechl dlouho a toužebně očekávané dětské zakňourání. To pak již nevydržel, proběhl předsíňkou, vtrhl do síně a ani za sebou dveře nezavřel. V síni se nejprve srazil s rozzářenou Luboší, která jej vítala slovy:

"Máš přenádhernou dceru, otče, a smíš se již na ni jít i podívati."

Ze dveří komory právě vyšla bába a na rukou nesla zavinuté nemluvně. Zjihlý otec se již k ní chtěl vrhnout, když tu ho zarazila náhlá změna v její tváři. Veselý úsměv se naráz přeměnil ve výraz naprostého zděšení. Vytřeštěně zírala kamsi za Věnkova záda. Věnek se tedy bleskurychle otočil a strnul. Na prahu dveří totiž stál na vysokých štíhlých nohách mohutný vlk a měřil si ho jiskrným pohledem.

Věnek stál proti němu s holýma rukama. Zbraně byly sice v dohledu, ale vladyka se neodvážil pohnout, neboť dobře věděl, že je teď to jediné, co stojí šelmě v cestě ke kořisti nejsnazší, tedy k tomu nemohoucímu uzlíčku za jeho zády. Muž a šelma tak stáli proti sobě a navzájem se měřili upřenými pohledy. Pak však vlk pomalu sklonil šíji, srst na hřbetě se mu zježila a z hlubin jeho hrudi zaburácelo temné, sotva slyšitelné zavrčení. Nato nadzdvihl pysky a poodhalil své běloskvoucí zbraně. Také Věnek se přikrčil a nachystal se k zoufalé obraně. Náhle zaškrábaly drápy o podlahu a vlk se po mohutném odrazu vznesl do výšky. Věnek však nečekal a vrhl se mu v ústrety. To šelmu na okamžik zmátlo, díky čemuž se Třesickému podařilo ji oběma rukama za hřívu po obou stranách krku. Přesto drtivý útok bestie neustál a byl jí ztržen k zemi. Svého soupeře však nepustil a v napjatých rukou dokázal udržet zuřivě chňapající mordu v dostatečné vzdálenosti od svého hrdla. Myšlenka na nebohé dítě dávala jeho pažím sílu, jaké ani ta vlčí nemohla odolat. Šelma to poznala dřív, než kdokoliv jiný v místnosti, Věnka nevyjímaje. Okamžitě tedy přešla z útoku do defenzívy a zoufale se pokoušela ze sevření vyprostit. Tesáky se pokoušela chňapat po svírajících pažích, podařilo se jí však jen několikrát proseknout napjatou kůži na předloktí. Účinek strašlivých čelistí se tedy Věnkovi podařilo eliminovat, což ovšem neznamenalo, že šelma zůstala bezbranná. V zoufalé snaze se vyprostit rozdírala svými spáry nejprve oděv a pak i samotná Věnkova prsa hluboko do krve.

To vše se událo v několika málo nešťastných vteřinách, o které se Vítek za svým otcem opozdil. Jakmile však vstoupil do síně, okamžitě se vrhl ke zdi, strhl z ní dlouhý lovecký tesák a přiskočil otci na pomoc. S jediným mocným nápřahem jej zarazil šelmě mezi žebra a okamžitě jej znovu vytrhl. Gejzír krve, jenž z rány vytryskl, svědčil o tom, že neomylně zasáhl samotné vlčí srdce. Pak již jen otázkou času, kdy se zuřivý boj líté šelmy změnil v poslední záškuby jejího hrůzu nahánějícího a přeci tak nádherného těla. Po chvilce se Věnek odhodlal vlka pustit. Tělo se s žuchnutím svalilo vedle něj a on ještě chvilku zůstal znaveně ležet. Pak se však s Vítkovým přispěním pracně vyhrabal na nohy a nedbaje potoků krve, jež prýštily mu z rozedrané hrudi, přistoupil konečně k dcerce. Stařena tam dosud stála na vratkých nohách neschopna slova a s vytřeštěnýma očima upřenýma na tělo stříbřitého vraha. Raneček s děckem při tom svírala na své kosmaté hrudi. Tehdy si Věnek všiml, že výron vlčí krve několika krůpějemi potřísnil i obličej děvčátka. Něžně jej tedy otřel a pak pravil:

"To je ale křest nevídaný! Nebýt to děvče, řekl bych, že to jednou bude veliký bojovník."

Pak se chtěl ještě vypravit za Svatavou, ale ženské, jež se již stačily alespoň trochu z přestálé hrůzy vzpamatovat, jej však rezolutně odmítly v tak zuboženém stavu za ní do komory vpustit. Rozhodně se prý nejdřív musí nechat umýt, ošetřit a převléknout. A hned se také na něj všechny naráz vrhly. Přesto však, než s ním byly hotové, stačila znavená Svatava usnout a tak se Věnek pohodlně usadil v síni a alespoň radou přispíval ke stahování vlčí kůže. Již vydělaná vlčina měla pak provázet děvče i ke křtu skutečnému.

Kapitola 19.

V níž u křtu poprvé se oba sejdou.

K zasněženému kostelíku se volným klusem přibližovaly troje saně, doprovázené několika vyšňořenými jezdci. Celá krajina, včetně kostela, jiskřila v zimním slunci čerstvým sněhem, což dodávalo zamýšlenému aktu ještě více na velebnosti. To Třesičtí totiž vezli svou tak divoce narozenou dcerku ke křtu. Jak si Věnek předsevzal, bylo její tílko mimo jiné zavinuto též do oné čerstvé vlčiny, na jejímž vydělání si dali obzvlášť záležet.

Sotva však dojeli takřka až ke kostelu, vyřítila se zpoza jeho rohu jiná skupina jezdců a obsadila vchod do kostela. Již pouhou svou přítomností bránili Věnkovicům tam vstoupit a připočteme-li jejich početní převahu, temné pohledy a ruce na jílcích mečů, pochopíme, že ve Věnkovi začala vřít krev. A když se pak ještě objevily saně a v nich Rudolt a Guta s nemluvnětem, tu již to nevydržel a tasil. V okamžení se objevily meče i v rukou všech Rudolticů i Věnkoviců.

Než však mohlo dojít k novému zhoubnému krveprolití, rozletěla se z nenadání vrata kostela a na jejich prahu stanul kněz v mešním rouchu a krucifixem vysoko vztyčeným nad hlavou a zvučným hlasem zvolal:

"V jméně Božím ustaňtež, vy zbloudilí! Přeci tu, na svaté půdě, nechcete svůj nesmyslný boj vésti!"

Věnek se však zahanbeně ohradil:

"Však oni nám tu zbraní brání ku křtu přistúpiti."

Kněz jej však uklidňoval:

"Nestrachuj se synu. A dočkej času, však uhlídáš, jaké překvapenie jsem pro vás uchystal!"

A skutečně, ten kněz, jak si byl předsevzal, domnívaje se mylně, že činí první krok k usmíření obou rodů, zavedl je všechny naráz do kostela a tam oba tábory usadil, jedny do lavic vlevo a druhé zas vpravo. Neuvědomil si však, že svým konáním toliko přilévá olej do ohně jejich nenávisti. Nicméně v dobré víře přiměl oba páry rodičů, aby současně s oběma dětmi přistoupily ke křtitelnici a přes nevraživé pohledy z nitra kostela započal společný obřad:

"V jméně Boha otce, i syna, jakož i ducha svatého, křtím tebe synu po bratru tvém zemřelém Rolandem a tebe zas, dcero, nechať v jméně božím po všechny časy Eliškou nazývají!"

A tak se stalo, že obě děti, Eliška Třesická i Roland z Kosic, byly pokřtěny jedinou vodou a v jediný okamžik.

Kapitola 20.

V níž válka o seno mezi rody vzplane.

V létě roku třináctistého šestnáctého přišly nekončící deště, jež způsobily rozsáhlé povodně, které zničily nejen úrodu na polích, ale nebylo ani dostatek sena pro dobytek. Zemi České hrozil ukrutný hladomor. Kometa se tedy měla ukázat nebezpečně dobrým prorokem. Na Třesicích tehdy svolali velkou rodovou poradu, jíž se zúčastnili dokonce i nejstarší a nejzkušenější poddaní ze vsi, s Kryštofem v čele. Jejich šedavé obličeje zračily bezmeznou důvěru ve spásné rozhodnutí svého pána a Věnek se o ně alespoň pokusil. Na rozdíl od valné většiny tehdejšího panstva, mu totiž na jeho lidech skutečně záleželo a proto jim chtěl skutečně pomoci. Pochopitelně mu ještě více záleželo na vlastním rodě, podvědomě však cítil, že v nadcházejících krušných chvílích mají šanci jedině tehdy, dokáží-li se jeden o druhého opřít a navzájem si pomoci. Na konci sezení tedy vše, nač společně přišli, krátce shrnul:

„Bude zle, tuze zle. Každé stéblo je teď třeba pokositi, každičký palouk v lese, každičkou, byť sebemenší stráňku, či divokou strž v hoře. A seno jest nám zapotřebí třeba na hřbetech dolů z hory snésti a bezpečně jej uložiti. A shrabte též suché listí, v dubině, jakož i jinde a pod střechu je do sucha uložte. Na žaludy a bukvice nezapomeňme, jakož i na pruty vrbové. Chvojím smrkovým též můžem v zimě přikrmovat, na něj je však zatím času dosti. Též pláňata rozličná v lese sesbírejte, ač trpká i ně dojde a ne jen pro dobytek. Nuže nemeškejme a dejme se bez průtahů do díla.“

A jak řekl, tak i učinili. Věnkovi jízdní objížděli krajinou ve snaze nalézt dosud neobjevené trsy trávy. A všichni pak s obrovským úsilím snášeli ty nedostatečné zásoby do vsi i do samotné tvrze. Věnek postupně nabýval dojmu, že ač s velikými obtížemi, přeci se jim nějak podaří zimu přečkat. S prvním sněhem se však do tvrze přihnal uřícený chlapec ze vsi s děsivou novinou:

„Rudoltici, pane! Napadli ves, rabují a kradou naše seno! Naše seno, pane!“

Na tvrzi bylo rázem vše na nohou. Kdo měl ruce, chápal se zbraní. Nyní šlo skutečně o všechno. V tomto boji šlo o holé přežití. Nezachrání-li seno, zemřou, o tom nebylo pochyb. A právě proto Věnek spěchal. Vyrazil s jízdou napřed lesní zkratkou a pěchota jej následovala. Tímto manévrem nejen skátil dobu potřebnou k přesunu, ale dostal se do vsi z jiného směru, než Rudolticové očekávali. Liepolt s Dětřichem, kteří tento přepad zosnovali a také mu veleli, stáli ukrytí s několika jízdními daleko před vesnicí a vyhlíželi Věnkovice v ohybu údolí. Měli v úmyslu jim vpadnout nečekaně do zad, pokud se o přepadení vesnice nějak dozvědí a vyrazí jí na pomoc. Karta se však obrátila a naopak Věnek přitrhl do vsi zcela nepozorován. Zastihl tam jen Rudoltické kmány spěšně nakládající seno na vozy a několik rabujících pěších knechtů, kteří se jen stěží mohli postavit drtivému útoku Třesické jízdy. Věnkovi navíc přispěchali na pomoc i sami vesničané. Cepy, vidlemi a sekerami se obuli do škůdců tak vehementně, že na jízdu již mnoho práce nezbylo. Mladý Vítek se tedy odpoutal a rozjel se k okraji vesnice. Tam byl však zaskočen Kosickými jezdci, přilákanými nenadálým hlukem ze vsi. A v tomto nerovném zápase s přesilou poslední Věnkův syn podlehl a hrdinně padl. Poté však Rudoltičtí jízdní, vida, kterak se boj ve vsi nečekaně zvrtl, ponechali svou zoufale se bránící pěchotu a prchli směrem na Kosice.

Věnek zpitý vítězstvím však náhle začal pohřešovat syna. Vyrazil jej tedy hledat a nalezl jej ležet v krvi na samém okraji vsi. Tiše sklouzl ze sedla a poklekl u bezvládného těla. Něžně si přivinul Vítkovu hlavu k hrudi a dlouho tam v němém bolu zůstal klečet. Slzy se mu draly do očí, ale nenalézaly cestu ven. A tak je našli oslavující vesničané. Rázem bylo po oslavách. Ztráta mladého pána je zdrtila takřka stejně, jako Věnka samotného.

Smutný průvod zamířil ke tvrzi. Na jednom z ukořistěných vozů vezli Vítkovo tělo a Věnek kráčel s odkrytou hlavou za vozem. Tak je uviděla Svatava, když jim celá vyděšená vyběhla v ústrety. Sotva poznala Vítka a pochopila celou tu tragedii, vytřeštila oči, chytla se za prsa a bezduchá padla k zemi. Nebylo jí již pomoci. Neunesla už prostě tu další ztrátu. Věnek se tak nečekaně ocitl s maličkou Eliškou v náručí nad dvěma čerstvými hroby a marně přitom uvažoval, zač jej vlastně Bůh trestá.

Kapitola 21.

V níž zas o zrno boj se rozpoutá.

V následujících letech ta ukrutná zášť mezi rody Věnkoviců a Rudolticů neustále doutnala a tu i onde občas vzplála zničujícím plamenem. Oba rody se navzájem napadaly slovem i zbraní, jakmile se naskytla sebemenší příležitost. V zimě roku osmnáctého pak znovu vypukl hladomor. Lidé hynuli hladem i v bojích o pouhou skývu chleba. Třesice se opět dobře přichystaly, žily však v neustálém očekávání útoku ze strany Rudolticů. Tvrz i ves byly neustále připraveny si kdykoliv přispěchat na pomoc. A pod Věnkovým dohledem se v těch častých potyčkách i  původně nesmělí vesničané změnili ve schopné bojovníky, takže Věnek se na ně mohl spolehnout stejně, jako oni na něj.

Nakonec dal Kosice tajně sledovat a záhy věděl takřka o každičkém šustnutí na Kosickém dvoře. Proto již stál pohotově, když dorazil posel se zprávou, že Kosičtí konečně vyrazili se zrnem ke mlýnu a ještě dřív, než se tam dostali, vyjela již od Třesic zvláštní výprava složená z obyvatel tvrze i vsi. Věnek je vedl tajnými stezkami a tak se nikým nezpozorováni doplížili až nad lesní cestu vedoucí ke mlýnu. Ještě měli dost času, vždyť umlít celou fůru přeci jen chvíli trvá. Věnek tedy rozmístil své lidi v mlází nad úvozem cesty a trpělivě vyčkával. Sám byl ukryt tak, aby dobře viděl na nejvzdálenější zákrut cesty.

Po dlouhém čekání se v něm konečně objevili první jezdci Kosického doprovodu. Věnek v nich s potěšením poznal Liepolta s Dětřichem, oba podlé vrahy Vítkovi. Na ty měl Věnek nejvíce spadeno. Pro něj samotného byla pomsta daleko důležitější, než mouka na voze. Pro jeho lidi nejspíš ne, ale v tuto chvíli to vlastně bylo jedno, hlavně, že se budou statečně bít. Kodrcavý vůz, provázený poměrně silným doprovodem, konečně dojel až přímo pod ně a Věnek mohl zvolat:

"Teď, braši! A nešetřte je!"

Z lesa vyletěl nejprve roj šípů a vzápětí se vyřítila třesická pěchota. Věnek sám, ženoucí se v jejich čele, při tom volal:

"Za Hynáčka, za Budivoje, za Vítka i za Svatavu a venkoncem i za mne a za Elšku!"

Jako vlk do stáda vtrhl Věnek mezi Kosické a kde se objevil, tam tekla krev. Jeho vlastní, mstou vedenou rukou padli i oba Rudoltovi synové. Z dluhu, který měli Kosičtí u Věnka tedy byly umazány další dvě podstatné položky. V tomto boji padli Rudolticové do posledního a ztráty na Věnkově straně byly zanedbatelné. Nikdo nebyl zabit a těch pár zranění věru nestálo za zmínku. Dobytá kořist však v dobách hladomoru předčila i ty nejtajnější sny o zlatých pokladech. Bylo však jasné, že Rudolt tuto pohanu neponechá bez odezvy. Proto rozjaření Třesičtí s kořistí spěchali domů. Když pak vůz projel třesickou branou a ta se za nimi zavřela, svolal Věnek své muže a prohlásil:

"Jeden každý, kdož v úspěšném boji tomto oučast bral, ať pán, či kmán, dostane jeden díl kořisti. Vězte však, že odvetu tvrdou lze v brzké době očekávati, pročež nejlíp bude, ponecháte-li zatím zrno na tvrzi a budete pohotově k obraně její. Však i ves je třeba ohlídati a ochrániti, pročež oddíl pěší v hoře nad vsí se ukryje a v případě potřeby zasáhne, ať ve vsi, ať na tvrzi. Bude-li nejhůř, svoláme se rohy a přispěcháme sobě ku pomoci."

S tím se rozešli a pospíchali dokončit přípravy k obraně.

Věnek stál opět v plné zbroji na srubové věži a vyhlížel nepřítele. Konečně se dočkal. Celá malá armáda Rudolticů se vyvalila z lesa. Vedl ji sám Kosický vladyka a po jeho boku odhodlaně cválal jeho poslední dospělý syn Rejmut. Kosičtí již tentokrát byli k obléhání dokonale připraveni. Nesli s sebou žebříky a tarasy a mnoho dalších pomůcek. Jakmile se dostali na dostřel, Věnek nejprve mocně zadul na roh a pak po paměti hmátl za sebe po pečlivě připravené kuši. Bleskově ji přiložil k líci a zmáčkl spušťadlo. Smrtonosný šíp nezadržitelně zamířil k cíli a neminul jej. Zasažený Rejmut se skácel mrtev k zemi. Rudolt byl zlostí bez sebe. Rána však zasáhla ještě jeden nečekaný cíl, totiž sebevědomí útočníků. Přesto se však hotovili ke zteči. Znenadání se však za jejich zády ozval zvuk druhého rohu. Vzápětí se dokořán rozletěla třesická brána a Věnkovicové vypadli k nečekanému útoku. Současně se s divokým řevem z lesa vyřítil i záložní oddíl pěchoty, což vneslo dokonalý zmatek do řad zaskočených Kosických. Ačkoliv stále ještě byli v početní převaze, dali se postupně na panický útěk. Rudoltovi, rudému vztekem, pak nezbylo, než také obrátit koně a rozjet se za nimi. Provázel jej vítězný pokřik Věnkoviců. Také ve Věnkových očích plál oheň nadšení. Skóre bylo konečně srovnáno. Tři mrtví synové za tři mrtvé syny a čtvrtý za Svatavu.

Kapitola 22.

V níž Věnkovi lidé se v lese ztrácejí.

Jedenkrát seděl Věnek v síni a pečlivě ošetřoval své zbraně. Bylo to v zimě roku třináctistého osmnáctého. Malá Eliška odhodila jako obvykle svou panenku a sápala se po otcově meči. Věnek ji láskyplně pohladil po vlasech. Na Třesicích byla sice bída a hlad, ale v porovnání se zbytkem země měli alespoň šanci na přežití. Lidé tenkrát hynuli po tisících hladem, nebo na zhoubné choroby, šířící se povětřím. Země byla na pokraji zkázy. Třesice byly malým ostrůvkem v moři zkázy a neštěstí. To něžné polaskání bylo z jiných časů. Pak však do místnosti vešel Měšek a přinesl podivnou zprávu, která je měla přivézt zpět do reality vnějšího světa:

„Pane můj, přišel Kryštof, že prý v lese se mu lidé bez důvodu zřejmého ztrácejí a jemu prý se nedaří je nalézti. Slíbil jsem, že pojedem tu záhadu obhlídnouti. Vydáš se tam s námi, pane?“

„Rozhodně, zní to věru podezřele.“

A tak vyrazili. S Věnkem jeli Měšek, Ondřej a ještě dva jízdní. Od Kryštofa se nedozvěděli nic, co by již nevěděli. Všichni pohřešovaní prostě zašli sami do lesa a víckrát je již nikdo neviděl. Věnek se tedy jen mezi lidmi vyptal, kterým směrem poslední oběť z dnešního rána, mladé děvče jménem Krystla a pospíšil hledat její stopy. Ve starém sněhu bylo šlépějí v bezprostřední blízkosti vesnice požehnaně, Třesickému se však podařilo vybrat ty pravé a spolu se svými druhy se po nich vydal.

Stopa je vedla hluboko do lesa a našli na ní několik hromádek dříví, které nejspíš chtěla dívka posbírat na zpáteční cestě. Věnek se podivoval, kde vzalo to děvče tolik odvahy, aby se samo vydalo v tak pohnuté době samo tak daleko od vesnice. Zdálo se však, že tentokrát se jí neměla vyplatit. Jezdci se brodili hlubokým sněhem a dobře čitelná stopa je bezpečně vedla. Pak se však k dívčiným šlépějím přidaly podivné otisky nohou další neznámé bytosti. Marně se však mezi sebou dohadovali o původu těchto záhadných otisků. Rozhodně se nejednalo o stopy zvířecí, neboť onen tvor evidentně kráčel po dvou, ale ani lidským stopám se nepodobaly. Žádná škorně, ani jiný škrpál se nemohly takto podivně otisknout. Pověrčiví jezdci se začali křižovat, ale přesto pokračovali dál v pronásledování. K původní stopě se náhle přidružila další, stejně nepochopitelná. Bylo zřejmé, že nic netušící dívka tu byla tajně sledována minimálně dvěma podivnými tvory. Pak dorazili na zdupané místo zápasu. Stopy prozrazovaly, že děvče se nejprve zastavilo a otočilo. Zřejmě si konečně všimlo něčeho podezřelého za sebou a pokusilo se nejprve zjistit, oč se jednalo. Pak zřejmě chtělo utéci, ale jeden z pronásledovatelů ji dostihl a po krátkém zápase ji udolal. Ze stop krve se dalo usoudit, že ji zabil. Tělo nebohé oběti však nikde nebylo k nalezení. Stopa toho druhého tvora jakoby volným krokem došla až na místo neštěstí a tam splynula se spletí několika dalších otisků. Teď to náhle vypadalo, že těch tvorů najednou bylo mnohem víc. Několik stop se sem zbíhalo z nejrůznějších směrů a opět někam jinam vedly. Stop tu bylo, jako na návsi. Křižovaly se a překrývaly. Věnek je opatrně obhlížel z povzdálí, aby je neponičil. Pak však pojal nejasné podezření. Oba mladé hochy nechal tedy u koní a zkušeného Měška a Ondřeje vyslal ohledat dvě stopy odtud směřující. Sám zůstal v hlubokém zamyšlení na místě tragedie. Již pomalu začínal vše chápat, a proto se vůbec nepodivil, když se oba jeho průvodci po chvíli vrátili po jiné stopě nazpět k němu. Ten tvor se tedy jen důmyslně pokoušel je zmást. Věnka se mu však ošálit nepodařilo. Dokonce si již všiml, že stopa druhého pronásledovatele byla podstatně hlubší, než ta prvá. Původně se domníval, že byl prostě těžší, ale teď dostal nápad a šel si proto tuto stopu prohlédnout podrobněji a zblízka. Své podezření si potvrdil a tak poručil znovu vsednout do sedel a vyrazili právě po této stopě.

Jeli však jakoby proti ní. Vraceli se tedy po vlastních stopách. Opustili je v místě, kde se sledované otisky k těm původním přidružily. Tento řetěz šlépějí přicházel od mírného návrší. Když na něj jezdci vyjeli, všichni, kromě Věnka, se podivili. Stopy se totiž náhle obrátily a směřovaly odtud dál do lesa. První záhada tedy byla objasněna a nezbývalo, než záhadnou stopu dál sledovat. Po dlouhé pouti je zavedla na nevelkou holinu pod úpatím nevysoké skály. Pod jejím převisem tam objevili pozůstatky dlouhodobého táboření. Pět pelechů, nastlaných z chvojí a suchého listí, ohniště, ve kterém byl dosud horký popel a hromada kostí, navršená nedaleko něj. Když tuto hromadu Ondřej bezmyšlenkovitě špičkou škorně rozhrábl, vykutálela se z ní lidská lebka. A bylo po další záhadě. Nyní již bezpečně věděli, proč a kam vesničané mizeli. Věnek zamyšleně prohodil:

"Tak sem se tedy ztráceli. Teď ještě, kde ty bestie hledat."

Sotva to však dopověděl, ozval se z houští podivný praskot. Pohledy všech se naráz obrátily tím směrem. Z mlází se vynořil zoufale vyhublý a špinavý tvor, jen vzdáleně připomínající lidskou bytost. Oblečen byl v rozedrané hadry neurčité barvy a na toto roční období rozhodně nedostatečně. Pod chatrnými zbytky svrchního šatu bylo vidět promodralé nahé nohy s obrovskými koleny. Chodidla a lýtka měl ovinuty silnou vrstvou hadrů a omotány řemeny. Na rameni měl zavěšenu velkou koženou tornu. Zděšeně zůstal na okamžik stát, ale pak se náhle prudce otočil a zmizel v podrostu. Věnkovici se vrhli ke koním a vyrazili spěšně za ním. Prodrali se mlázím a v dálce, mezi vzrostlými stromy, zahlédli prchat pět podobně zubožených postav. Jezdci hnali koně za nimi. Odranci se však jako na povel rozprchli na všechny strany. Věnek za jízdy křikl za sebe:

"Ondřeji, se mnou za jedním, ostatní za druhým! Sejdem se v té peleši lotrovské."

Jezdci se tedy rozdělili a soustředili se jen na ty dva vybrané uprchlíky. Navzájem si je nadháněli a brzy se jim je podařilo uštvat a polapit. Jak se domluvili, sešli se se svou kořistí pod skálou s tábořištěm. Odtud pak společně vyrazili ke vsi. Lapené lotry vlekli za sebou, přivázané na dlouhých lanech.

Jakmile vyjeli z lesa, pobídli Třesičtí koně a vřítili se do vesnice tryskem. Zajatci se zprvu pokoušeli běžet, ale pak upadli a byli vlečeni a smýkáni za koňmi. Blížící se dusot kopyt přilákal pozornost vesničanů postávajících v hloučcích na návsi. Věnek zarazil koně před Kryštofem a jeho muži zastavili vedle něj. Všichni vesničané se rázem seběhli kolem nich. Věnek trhnutím lana přiměl svého zajatce postavit se na nohy a Ondřej k němu kopnutím poslal druhého. Než je začal Věnek vyslýchat, promluvil nejprve k lidem:

"Tito lotři, ještě s druhy svými, zmordovali přátele vaše. Však nebylo jim dosti toho. Oni je rozsápali a sežrali, jak vlčská smečka. Pročež súdím, že jak s vlky je třeba s nimi naložiti. Však bychom spravedlnosti učinili za dost, otážeme se jich po důvodu a po příčině. Mluvte, anciáši!"

První lotr se zašklebil a odpověděl:

"Jako vlci, povídáš, inu máš nejspíše pravdu. A důvodem, jak pravils, pak jest to, že jsme diví vlkodlaci!"

A divoce přitom vycenil zuby na děvčata stojící poblíž. Ta zděšeně ustoupila. Druhý zajatec však honem začal úzkostlivě vysvětlovat:

"Ne, ne, pane, tak to není. Důvodem pravým je hladomor. A příčinou? Bůh suď. Můj pán si veškeré jídlo pro sebe ponechal a nás nechal pást se. Když pak jsme již takořka hlady zmírali, přišel tento tu a nakrmil nás bez řečí. V tu chvíli nám co Mesiáš připadal. Zprvu ani neptali jsme se, odkud že to maso nosí a pak, darmo mluvit."

Věnek se zachmuřil a pravil:

"Inu, zlé jest to, věru, že zlé. Né však nepochopitelné. Však ještě na jedno se otáži! Litujete vůbec pochybených těch skutků svých bezectných?"

Pokornější zajatec odpověděl prostě a se skloněnou hlavou:

" Ze srdce, pane, ze srdce."

Druhý však odvětil vzpurně:

"Ne, svět náš vezdejší jest uspořádán tak, že jen vlci mají z něho prospěch, tedy proč se jako oni nechovat? Zachoval se snať pán jejich lépe, když je nechal hladem mříti a sám si spokojeně teřich nacpával? V čem vidíš rozdílu, pane? A mám-li si vybrat, zda zdechnout mám hlady, či zemřít rukou katovou, pak jest to pro mne věru tuze lehký výběr!"

Věnek se na tu zavilost zle zamračil a řekl:

"Sám sis svůj ortel vyřkl!"

Pak se obrátil k tomu kajícnému:

"Tebe pak, pro tu lítost, do svých služeb přijmu a o tebe se postarám."

Pak se obrátil k vesničanům a jen palcem ukázal na toho vzpurného:

"A toho tu, vhoďte plamenům!"

Nečekal však na splnění svého rozkazu. Jen hodil konec lana Kryštofovi a mlčky se rozjel ke tvrzi.

Kapitola 23.

V níž slunce zatmění Elšku na cestě doprovází.

Dvorní astrolog krále Jana očekával šestadvacátého dne, měsíce června, roku třináctistého dvacátého prvního, zatmění slunce. To však jistě ani tušit nemohla malá Věnkova Elška, které tehdy táhlo na šestý rok, když se brzy ráno, puzena jakýmsi podivným vnitřním hlasem, vykradla tajně a nikým nezpozorována z domu, opatrně nadzdvihla závoru, protáhla se škvírou u vrat a upalovala k lesu. Zhruba o půl sedmé dorazila na mýtinu s výhledem na vycházející slunce. Tam se Elška zastavila a čekala, aniž by věděla nač. Pak si ručkou zastínila oči a pohlédla letmo ke slunci. Nevěřila vlastním očím. Temný stín začínal zvolna slunce ukrajovat a pomalu je zakrývat. Světla kvapem ubývalo. Odvážné děvčátko se sice zaleklo, ale přesto vyrazilo na další pouť. Aniž by to tušilo, kráčelo přesně ve stopách Hynkových. Zatmění vrcholilo, v lese již byla tma, jako v noci. Navíc se náhle odkudsi přihnala temná bouřková mračna. Vítr zesílil a zběsile rval koruny stromů. Elška však kráčela odhodlaně dál. Konečně došla ke svahu nad strží, do které se tehdy její bratr zřítil. I ona vystoupala až k tomu stromu, který Hynka tehdy zradil, a pohlédla dolů na dno strže. Pak se však nechápavě obrátila k nebesům. Vtom se zablesklo a blesk sjel do stromu, přímo proti ní. Elška se lekla a učinila osudný krok vzad. Svah se s ní utrhl a ona se zřítila dolů ze svahu. Měla však větší štěstí, než její bratr, či otec. Nejen, že se při pádu jako zázrakem vyhnula všem ostrým skalním výstupkům, ale hustá tráva rostoucí na dně nakonec její pád zmírnila natolik, že se ani nezranila. Chvilku tak ležela a hleděla vzhůru do svahu a pak se opatrně začala zvedat. A právě přitom v trávě nahmatala cosi pevného. Opatrně ji tedy rozhrnula a spatřila tam již po léta ležící a zapomenutý bratrův meč. S nadšením jej zdvihla a poté přivinula k srdci.

Kapitola 24.

V níž Věnek ztracenou dceru nalézá.

Na Třesické tvrzi vrcholily přípravy k záchranné výpravě. Věnek, šílený strachy, poháněl všechny ke spěchu. Pak se sám vyhoupl do sedla svého hřebce a vyrazil branou do nepohody. A ostatní vyjížděli za ním. Za branou se rozjeli do všech stran. Věnek hnal koně lesem. Přívaly vod ho oslepovaly, ale on toho nedbal. Občas zastavil, volal a pak pozorně naslouchal. Pak však vždy pokračoval v té šílené jízdě. Voda byla všudypřítomná. Byla ve vzduchu, na zemi i pod ní. Věnek byl promáčen na kost, ale nic z toho vůbec nevnímal. Blesky křižovaly nebe a Věnek byl tomu rád, neboť v jejich sinalém svitu alespoň občas něco zahlédl. A právě při jednom takovém zablesknutí spatřil něco, čemu se sám zdráhal uvěřit. Na vrcholu protějšího svahu údolí, které se před ním právě otevřelo, zahlédl totiž postavu malého Hynka, s mečem vysoko vztyčeným. Ačkoliv Věnek nevěřil vlastním očím, rozjel se tím směrem. Nespouštěl přitom z onoho místa oči. Při dalším zablesknutí však chlapce zahlédl znovu a tentokrát zcela zřetelně. S tím, jak se přibližoval, rozeznával dokonce detaily. Zahlédl i úsměv na jeho tváři. To již byl skutečně na dosah od něj. Když se však zablesklo příště, hoch tam již nestál. Zato tam v trávě ležela na kost prokřehlá Elška a tiskla ke své hrudi malý, Věnkovi povědomý mečík. Věnek se k ní vrhl a něžně ji k sobě přivinul. Pak dcerku vyzdvihl do sedla, nevěřícně zakroutil hlavou, vyhoupl se za ní a krokem vyrazil k domovu.

Kapitola 25.

V níž Věnek Elšku v umění bojném zdokonaluje.

Deště tehdy byly k nepřestání. Přinesly opět pustošivé zátopy, působící nedozírné škody na polích, staveních i lidech. Věnek však tentokrát ničeho nedbal. Třesičtí si museli pomoci sami. On měl teď důležitější úkol. Naučit Elšku všemu, čemu chtěl kdysi naučit Hynka. Onen zážitek ho jakoby proměnil. Ze zádumčivého a přemýšlivého muže, kterým se stal po tragické ztrátě své ženy a synů se opět, jakoby zázrakem, změnil v milujícího a veselého otce, schopného náhle provádět s Elškou ta nejneuvěřitelnější alotria. Formou her ji tak připravoval na splnění úkolu, který si předsevzal. Totiž učinit z ní chlapce a naučit jí dobře bojovat. V době dešťů ji cvičil v přístěnku za domem, ze kterého dal odtáhnout vozy a který se tím rázem změnil v šermírnu. A Eliška, která ke zbraním od malička tíhla, se výcviku podrobovala až s nečekaným nadšením. Věnek jí radil od základů, a že sám byl vskutku dobrým fechtýřem, měl ji co naučit:

"Ten meč si pusť pěkně do ruky, nechať i bez podívání vždy bezpečně víš, kde ostří máš a kde hrubí. Nesmíš nikdá mečem naplocho uhoditi, to bys i zlomiti jej mohla. Ten mách hezky plynulý být musí a ladný, jak při vznešeném tanci dvorském. Tak, tak je to dobře. A přinuť váhu zbraně, nechať sama za tebe robí, jináč dřela bys, jak robotěz a přeci padala bys velmi brzy únavou. Nespěchej, času máš dosti! Rychlosť, ta dostaví se sama, ty soustřeď se na plynulost pohybů a jejich návaznost, nechať ruka tvá, jakož i hrot tvé zbraně jedno jsou a ladné křivky pospolu tu opisují."

Tak radil jí a neustále s ní cvičil a ona se měla ukázat vskutku nadějnou žačkou. Brzy již s Věnkem skutečně šermovala a pochopitelně s ohledem na svůj věk na něj docela úspěšně dotírala. Věnek se jen smál a odrážel její výpady:

"Ohó, vždyť ty mi věru zatápíš! A já již nemohu. Měj pro Bůh ohled se starým otcem! Však teď se braň!"

A pustil se do ní daleko ostřeji. Elška však tento útok přečkala a i mnohé další. Co jí chybělo na síle, naučila se nahrazovat pružností a obratností a zejména dokonalým vládnutím zbraní. Pak k výcviku přivolal Měška a chudák starý zbrojný se měl věru co ohánět, aby útokům toho zběsilého malého skřítka odolal. A Věnek jen stál opodál a spokojeně se pochechtával. Jednoho dne pak sebral koně, Elšce neřekl jediného slova vysvětlení a zmizel, neznámo kam. Vrátil se až druhého dne k večeru a u sedla měl uvázaného malého koníka stříbřité barvy. Věnek s ním dojel až k Elišce a pravil:

"Dovezl jsem ti malé překvapení. Úfám jen, že se ti líbiti bude"

Elška přiskočila ke koni a objala ho kolem krku:

"Jé, ten je krásný! A je vskutku jen a jen můj?"

Ptalo se děvče, nevěříc svému štěstí. Věnek jí vážně odpověděl:

"Bať, ale musíš se o něj sama starati, ale opatrně, přeci jen jest to hřebec, byť maličký."

A tak začal Eliščin jezdecký výcvik. Jezdila nejprve v kruhu, s koníkem bezpečně uvázaným na dlouhém laně. Seděla však na něm jako svíce a otěží brzy jej vedla tak dokonale, že ji Věnek bez obav vypustil do volnosti. Ona pak honila koníka na louce před tvrzí tak, že měl otec občas obavy o jeho zdraví. Hoši ze vsi na ni chodili upírat závistivé pohledy. Věnek si toho povšiml a dostal při tom nápad. Vybral z nich několik nejšikovnějších a začal je také učit jezdit i šermovat.

Eliška je však hravě všechny ve všem překonávala. Věnek pak zarazil na louce několik kůlů a učil své žáčky mečem a později i kopím, srážet z nich dřevěné špalíky. Pak spolu s Měškem vyrobil a na louce instaloval zvláštní stroj, který nazýval karuselou. Byl pevně zakotvený v zemi a na otočném čepu nesl figurýnu, mající v levé ruce štít a v pravé koženého peška. Pakliže jezdec v plném trysku udeřil hrotem svého dřevce do jejího štítu, karusela se prudce otočila a praštila po něm svým bijákem. Na tomto stroji pak probíhal další výcvik. Eliška s chlapci se učili přesně zasáhnout tarče a vyhnout se odvetnému úderu. Když to již bezpečně zvládli, vzal Věnek vlastní štít a sám se jim vprostřed louky, jako cíl postavil. Pevně se přitom vzepřel nohama a očekával první nájezd. První vyjela Eliška. Hrot jejího dřevce narazil do štítu, Věnek ránu ustál a ona vyletěla ze sedla. Chlapci se smáli, ale později nedopadli o nic lépe. Elška se po pádu zatvářila zarputile a beze slova se znovu vydrápala do sedla a vyrazila k novému nájezdu. Dopadla stejně. Totiž tvrdě na zadeček. Elška se však nevzdávala. Najížděla znovu a znovu, padala a padala.

Až jednou padl Věnek. Ležel pak na zemi a smál se, jako pominutý. Když tedy tuto fázi děvče zvládlo, vrátili se opět ke karusele. Věnek však posunul štít více na střed a stroj se náhle choval úplně jinak. K jeho roztočení bylo zapotřebí daleko více síly a točil se pouze tehdy, když byl zasažen jen okraj štítu. Pokud však hrot kopí zasáhl jeho střed, rovnalo se to ráně do zdi. Děti se těmto úderům ze začátku snažily vyhýbat, ale brzy je zvládly a na karusele pak často lámali své lehké dřevce. Teď již mohl Věnek přenechat dohled Měškovi. Sám pak znovu odjel do města a vrátil se s nevídaným darem. Přivezl totiž malou, ale funkční zbroj, která Elšce padla, jako ulitá. Také chlapcům zapůjčil součásti zbroje, a když jim přivykli, přišel den, kdy jim poprvé dovolil harcovat proti sobě. A Elška si v tomto klání opět vedla tuze dobře. Srážela jednoho chlapce za druhým a stala se vítězem turnaje. Po posledním duelu předjela před pyšného otce a děkovala mu. Vtom však začalo ubývat světlo. Všichni pohlédli ke slunci a spatřili jeho nové zatmění. Eliška jen zavýskla a rozjela se přímo za sluncem. Věnek jen bezmocně rozhodil ruce. Tak stalo se na podzim, patnáctého října, léta Páně třináctistého dvacátého čtvrtého.

Kapitola 26.

V níž Elška takořka již dospěla.

Léto roku tisícího třístého dvacátého osmého, ve kterém měla již Třesická Eliška dosáhnout třinácti let, bylo obzvláště suché a horké. Elška vrostla do krásy a její přirozená povaha, umocněná ještě otcovou výchovou, učinila z ní učiněnou divoženku. Nejvíce času trávila v sedle svého koně, na němž se jako vítr proháněla krajinou, zcela přitom pohrdaje nebezpečím, kterého bývalo v těch dobách na cestách požehnaně.

Také na Kosicích dorůstala tou dobou nejmladší ratolest Kosického rodu, kterou jsme u křtu naposledy opustili, totiž mladý Roland z Kosic. Po ztrátě starších synů se k němu jeho otec upnul takřka stejně jako Věnek k Elšce. Roland teď byl jeho jediným potěšením a věru, že měl být na co hrdý. Hoch byl na svůj věk nadmíru urostlý, odvážný a moudrý. I jeho však cosi neustále ponoukalo k dlouhým a samotářským toulkám temnými hvozdy, takže bylo jen otázkou času, kdy.........

Kapitola 27.

V níž zachvěje se zem.

Brzy z rána si vyvedl Roland svého koně ze stáje, připevnil k sedlu kuši a vyjel si z brány na svou obvyklou vyjížďku. Otec ho zamyšleně sledoval z okna. Mladík vyrazil ostrým klusem a brzy přešel do cvalu. Když však dojel hlouběji do lesa, zvolnil a kochal se vší tou okolní krásou. Dosud nízké slunce prozařovalo vysokými korunami stromů a les proměnilo ve velkolepý chrám. Krůpěje rosy na pavučinách tím svým nepřekonatelným kouzlem změnilo v zářící démantové klenoty a chrámový sbor malých okřídlených zpěváčků pěl svůj velkolepý chorál o dokonalosti božího díla. Citlivý hoch to všechno vnímal a naplňovalo ho to dojmy až po okraj. Tentokrát se zatoulal do míst, která dosud nepoznal. Jeho touha po poznání mu zbystřila smysly natolik, že kdesi v dáli zaslechl slaboučké šumění vodopádu. Rozjel se za zvukem a brzy zaslechl něco, co ho přimělo zastavit, uvázat koně a dál opatrně pokračovat pěšky. Došel až k hustému mlází, zlehka poodhrnul větvě a nahlédl za ně.

To, co za nimi spatřil, předčilo jeho očekávání. Z nevysoké skály se tam řítila voda do průzračného jezírka a rozbíjela se o jeho hladinu do pěnivé tříště. Pod hladinou tančily miliony bublinek, lomících světlo v duhové spektrum. Na břehu, na svěžím pažitě pod košatým stromem, se pásl skvostný kůň, ale na něj se Roland nedíval. V pěnivé vodě se totiž koupala lesní víla. Pomalými tempy plula po hladině a dlouhé vlnité zlaté vlasy jí vlály ve vodě, jako vodní rostliny. Přeplavala jezírko, vyšplhala se na skálu pod vodopádem a vstoupila do něj. Proud začal objímat a laskat její nahé tělo a Roland mu v tu chvíli nesmírně záviděl. Vzrušením se až zachvěl a pohnul větvemi keře, ve kterém byl ukrytý. Tento nepatrný pohyb však neunikl Elišce, která, jak se již čtenář bezpochyby dovtípil, byla onou vílou. Jako blesk sjela do vody a mocnými záběry se blížila ke břehu, na němž se dosud pokojně pásl její kůň a kde také ležela hromádka jejích svršků. Roland se okamžitě rozhodl a vystoupil z houští. Kráčel k dívčiným šatům pohozeným v trávě. Protože k nim měl podstatně blíže, došel k nim dříve, než Elška stačila jezero přeplavat.

Dívka se na okamžik zastavila, když viděla, že jí odřízl cestu a zadívala se mu zpříma do očí. Krčila se v mělké vodě, ale průzračná tekutina její nahotu příliš nezakrývala. Pak se však rozhodla a vystoupila odhodlaně z vody, jak Venuše z mořské pěny. Jednou paží si zakrývala právě vyrašivší ňadra a druhou podbřišek. S chladným pohledem stále upřeným do chlapcových očí kráčela pomalu k hromádce šatstva, nad kterou ten dotěrný drzoun stál, s kuší volně spuštěnou k zemi. Došla až k ní, ale on se ani nepohnul. Jen ji pobaveně sledoval. Přidřepla tedy ke svým šatům a pravačku, kterou před tím cudně zakrývala ňadra, po nich vztáhla. Její prsty však místo látky nahmátly jílec meče, ukrytého pod ní. Sevřely se pevně kolem něj a dívka náhle vybuchla, jak černý střelný prach. Naráz bylo po studu a Elška divoce na Rolanda zaútočila. Hoch spíš reflexivně zdvihl kuši nad hlavu a zachytil tak první nečekaný úder mečem. Jeho mysl však již byla natolik boji přivyklá, že se okamžitě vzpamatoval a začal se účinně bránit. Vykrýval seky, které na něj dopadaly ze všech možných i nemožných stran a pomalu ustupoval. Ze sochy kuše odletovaly třísky, tětiva již byla přeťata. Elška, nepříčetným vztekem rozpálená do běla, zapomněla na otcovi dobré rady a nechala se unést vášní. Nevšimla si ani, že ji hoch svými úhybnými manévry dovedně zavedl až těsně ke kmeni dubu, pod kterým bojovali. V tom okamžiku však, dosud se jen pasivně bránící Roland, přešel do útoku. Kuší zachytil ránu na hlavu a odhodil Eliščin meč prudce stranou. Současně se plnou vahou vrhnul proti ní a přitiskl ji celým tělem k drsné kůře stromu. Rukama ji objal kolem paží a pevně jí je přitiskl k tělu. Dívka, ačkoliv z ruky meč nepustila, byla náhle bezbranná. Začala se tedy divoce zmítat v zoufalé snaze se osvobodit. Pokoušela se i kopat, ale Roland ji sevřel stehny a nohy jí znehybnil. Ona se však stále svíjela poháněna zuřivým vztekem z nemohoucnosti. On k ní však sklonil hlavu a velice jemně ji nečekaně políbil na rty. Její tvrdošíjný odpor náhle pohasl. Vztek v očích teď vystřídala nechápavost. Když ovšem zvolna a opatrně uvolnil sevření, sejmul z ramen plášť a zakryl jím její tělo, v pohledu se objevila něha. Roland ji zavinul do pláště, přitáhl k sobě a znovu něžně políbil. A její rty, sice sotva znatelně, ale přeci jen odpověděli. A tehdy se zachvěla zem. Nikoli obrazně, ale skutečně. Elška se mu samým leknutím sama vrhla kolem krku, vyděšený kůň pobíhal po loučce s vysoko zdviženou hlavou i ocasem. Také Rolandův oř se utrhl a přihnal se za nimi.

Okamžik záchvěvu zastihl Věnka ve dveřích chléva, neboť ho, jako dobrého hospodáře, zneklidnilo zoufalé bučení, které se odtud již hodnou chvíli ozývalo. Poklesl v kolenou a zachytil se veřejí. Rudolta zemětřesení zastihlo s pohárem vína v ruce. V údivu hleděl na drobounké vlnky, které se náhle objevily na hladině vína. Pak se zděšeně otočil, neboť ze zdi za ním se s třeskem zřítil starý rodový erb.

Roland ihned po otřesu pochytal oba vyděšené koně a snažil se je konejšivými slovy uklidnit. Elška mezi tím na sebe hodila šaty a pak k němu přistoupila, vzala si otěže svého koně a poprvé promluvila:

"Jsemť Elška, z rodu Věnkoviců a kdožpak jsi ty?"

"Mne Rolandem zovou a jsemť z rodu Rudolticů. Považ, otec můj by snať i rozum pozbyl, kdyby zvěděl, s kým že jsem se tu právě líbal!"

"Ó, o tom ani řeči! U nás by bylo stejně, ne-li hůře. Nelze jináč, než že tajemstvím naším to nadále musí ostati. Však pohleď na oblohu, čerti se budou ženit. Je načase k domovu vyrazit!"

Na obloze se skutečně stahovala temná bouřková mračna. Elška se jedním skokem vyšvihla do sedla. Roland jí stál u třmenu a s obavou se zeptal:

"Však uhlídám tě kdy ještě?"

"Inu, uvidíme."

Pravilo děvče rozverně, rychle se k němu sklonilo a vlepilo mu letmý polibek na tvář. Okamžitě pak pobídla koně a vyrazila. Roland nezaváhal, vyhoupl se na koně a rozjel se za ní. Na hladinu dopadly první kapky deště. Na břehu zůstaly jen trosky rozsekané kuše.

Rozpoutala se divoká letní bouře. Vítr rval listí ze stromů, suché větve praskaly a odletovaly. Provazce deště bičovaly zemi takřka vodorovně. A tím peklem projížděli tryskem Eliška s Rolandem a šťastně se všemu tomu běsnění smáli. Promáčené šaty se jim lepily k tělu, mokré vlasy pleskaly za hlavou a oni se bok po boku hnali v šíleném tempu, jakoby bez rozmyslu. Eliška zakláněla hlavu a nechala déšť dopadat na obličej a stékat po šíji. Pak však naráz zvážněla, zarazila koně a obrátila se k Rolandovi:

"Již příliš blízko dojeli jsme k Třesicím a já věru nechci, by tě kdos spatřil. Je tedy čas se rozloučiti."

Roland dojel až těsně k ní:

"Však kdy tě zas uhlídám?"

Elška se prudce rozjela a již v jízdě zvolala:

"Nazejtří....."

A zmizela v zátočině cesty. Roland ještě notnou chvíli stál a omámeně hleděl za ní, pln podivných představ a dosud nepoznaných tužeb.

V níž rodičové zhola nic nechápou.

Elška se na dvůr Třesické tvrze vřítila tryskem, neboť strážný na věži ji již dávno vyhlížel a dal tedy včas otevřít bránu. Elška se ještě za jízdy sesmekla ze sedla, hodila otěže Ondřejovi, který vyběhl do deště, prosmekla se beze slova vysvětlení kolem otce, který vyšel na zápraží a vběhla do síně. Věnek ji zamračeně následoval a spatřil ji, kterak cosi vzrušeně špitá do ucha své chůvě, která právě v síni škubala husu. Chůva ji nejdříve poslouchala se shovívavým úsměvem, ale pak se náhle vyděsila a pokřižovala. Elška se tomu zvonivě zasmála a odtančila do komory. Věnek se mračil jako čert, ale nesnažil se nic vyzvídat, neboť dobře věděl, že to nemá cenu. Elška pak ve své komůrce stála u okna potaženého sotva průsvitnou blanou, na kterou zvenčí bubnoval déšť svou podivnou píseň a šťastně, byť duchem zcela nepřítomně, se při tom usmívala.

Také Roland se tvářil, jakoby dostal polenem přes hlavu, když beze slova míjel svého otce, který se za ním nechápavě otočil. Chlapec vešel do své soukromé komnaty, tak, jak byl, v tom do poslední nitky promočeném šatu, padl na znak na lože, dal si ruce za hlavu, zavřel oči a snil. Tvářil se při tom poněkud přihlouple, neboť snil o Elišce. Viděl ji znovu nahou v koupeli, opět prožíval ten divoký zápas i slast prvního políbení. Rudolt potichu pootevřel dveře a nahlédl do místnosti. Pak jen zakroutil nevěřícně hlavou a opatrně zavřel.

Kapitola 29.

V níž oba mladí potajmu se scházívají.

Ráno se Roland probudil zbrocen studeným potem. Uvědomil si totiž, že si s Eliškou nedomluvili místo schůzky. Vyběhl tedy z domu a ještě za šera spěšně sedlal koně. Vyrazil z brány ještě divočeji, než obvykle, sotva padací most dolehl do svého lože. Letěl lesem a mířil k onomu jezírku s vodopádem. Sotva tam však dorazil, spatřil před sebou pasoucího se koně a opodál pak dívku, ležící v trávě se zavřenýma očima. A aniž by je otevřela, prohodila:

"Kdes tak dlúho?"

Roland to ponechal bez odpovědi, seskočil z koně a přiklekl k ní. Kratičký okamžik se na ni jen se zalíbením díval a pak se k ní naklonil a něžně ji políbil. Elška nechala oči stále zavřené, ale její paže se ovinuly kolem jeho šíje a přitáhly ho blíže. Po tomto dlouhém a vášnivém políbení však obě děti ztratily náhle odvahu. Eliška se vymanila z obětí a vyskočila na nohy. Nevydržela však stát a proto se rozeběhla po lese. A Roland hned vyrazil za ní. Honili se tak, jako malé děti a vesele se při tom smáli a výskali. Pak znovu ulehli do trávy a jen tak nezávazně si povídali. Poté vsedli na koně a vyjeli spolu do lesa. Ukazovali si navzájem svá oblíbená místa a rozloučili se tuze neradi až s nadcházejícím večerem.

Scházívali se tak takřka každodenně a projížděli spolu křížem krážem temnými hvozdy. Vyhýbali se však obydleným, či často navštěvovaným místům, aby je spolu nikdo ani okem nezahlédl. A prožívali spolu štěstí, jaké mohou poznat jen ti skutečně zamilovaní. A snad i ta temná zášť, panující mezi jejich rody, jejich lásku ještě více prohlubovala.

Kapitola 30.

V níž Jan, řečený Medvěd, Kosice lstí dobude.

Toho roku však na Hradecku řádila loupeživá rota, Janem, řečeným Medvěd, vedená. Tu i onde, jako blesk z čistého nebe vždy udeřili a marné bylo veškeré snažení královských i jednotlivých pánů. Medvěd vždy jen sekl tlapou a zmizel kdesi ve svém brlohu. A za ním zůstaly přepady, únosy a vypálené tvrze. Pevné Kosice byly před ním alespoň v relativním bezpečí, ale Věnek na méně hrazených Třesicích opět vyhlásil pohotovost, jako v dobách nejhorších šarvátek s Rudoltem. Tuze nerad tedy viděl, jak se Eliška sama potuluje krajem. Veškeré jeho naléhání i domlouvání však bylo marné. Děvče prostě každé ráno zmizelo kdesi v lese a vracelo se až s večerem.Také Rudolt se několikrát snažil svého syna od jeho výletů odradit, setkal se však se stejným výsledkem, jako Věnek. A tak se stalo, že když hoch jednoho rána opět vyjel na schůzku s Elškou, byl takřka na dohled od rodných Kosic zaskočen a zneškodněn silnou Medvědovou tlupou. Byl sražen z koně, svlečen z šatů a pevně svázán. Sám Janek, řečený Medvěd, ho pak vyslýchal:

"Tož zazpívej, ptáčku, cožpak jsi zač"

"Jsemť Roland, z nedalekých Kosic, z rodu Rudoltova"

"Á, známe, totě věru starý rváč. A kolikpak chlapů má nejčko k obraně?"

"Nemnoho, nejspíš tak k desíti."

"Inu dobře, uhlídáme. Jestlis nám však zalhal, pak uvidíš, cos ještě nezažil!"

Během tohoto rozhovoru se jeden z lotrů, který měl podobnou postavu, převlékl do Rolandových šatů a vsedl na jeho koně. Svázaného chlapce zatím přehodili přes sedlo volného běhouna a vyrazili nazpět, ke Kosicím. Na okraji lesa zastavili a ukryli se v podrostu. Ten převlečený pak sám vyrazil k bráně. Nenápadně skrýval svou tvář a tak ho strážní skutečně považovali za Rolanda. Jel krokem a stále se ohlížel koni na zadní nohu, jakoby s ní něco měl. Jednak tak dovedně zakryl obličej a jednak získal dostatek času, aby stráž mohla spustit padací most a otevřít bránu, aniž by na ně musel volat. Jeho lest mu vyšla. Se skloněnou hlavou přejel most a projel branou. V průjezdu seskočil z koně, nečekaně přiskočil k muži u rumpálu mostu a bodl mu dýku do zad. Nebožtíka rychle odklidil a přesvědčil se, že v domě, nebo na dvoře si nikdo ničeho nevšiml. Pak vyběhl po schodech na hlásku a stejně zručně tam zlikvidoval strážného. Pak seběhl dolů z věže a zamával směrem k lesu. Na toto znamení celá tlupa potichu vyrazila do útoku. Přehnali se po mostě a vtrhli do tvrze. Překvapení Kosičtí se sotva zmohli na odpor a již byl definitivně zlomen. Medvědova tlupa zcela ovládla pole. Svázaného Rolanda a jeho otce vyvlekli po schodech do věže a ostatní zavřeli v jedné místnosti dole v paláci. Pak znovu zavřeli bránu. Na věž postavili vlastní hlídku a začali bez zábran rabovat po celé tvrzi. Medvěd sám se usadil v síni obytné věže a před očima svázaných zajatců se probíral rozkošnicky v těch pokladech, které mu jeho lidé přinášeli ze všech hradních koutů.

Kapitola 31.

V níž Elška k boji se hotoví.

Marně tedy Eliška toho dne čekala na místě dohodnuté schůzky a bylo tedy jen pochopitelné, že o Rolanda začala mít brzy obavy. Vyrazila mu tedy naproti a při tom narazila na stopy přepadení. Pečlivě je ohledala a poté se opatrně vydala směrem ke Kosicím. Zastavila na místě, kde se již předtím ukrývala i tlupa Medvědova. Tam uvázala koně a dál pokračovala pěšky. Ostražitě se připlazila až k samému okraji lesa a chvíli pozorovala ztichlý hrádek. Tvrz však nejevila sebemenší známky života. Most byl sice spuštěn, ale kovaná brána byla pevně zavřená. Jinak nikde nic podezřelého odtud nebylo vidět. Rozhlédla se tedy kolem a uviděla onen vysoký a košatý strom, který před léty použil i její otec. Vydala se tedy k němu a vyšplhala se do koruny. Konečně viděla za hradby. Na úvazišti stála řada osedlaných koní, jinak nikde nebylo vidět ani živáčka. Pak se však náhle rozletěly dveře na věži a z nich vyšli čtyři lupiči, vláčející mezi sebou oba spoutané Rudoltice. Smýkali jimi dosti nešetrně dolů po schodech. Ve dveřích se objevil sám Medvěd, rvoucí zuby maso z kýty. Ještě s plnými ústy na ně volal dolů:

"Vhoďte je k ostatním! Z pohledů jejich mne málem chuť k jídlu přešla. Však dobře je střezte, neradno jest je podceniti!"

Elišce bylo rázem vše jasné a proto rychle slezla dolů a pospíšila ke koni. Vyšvihla se na něj a jako vítr uháněla na Třesice. Hnala jej tak, že když se spolu vřítili na Třesický dvůr, byl celý pod pěnou, chvěl se a ztěžka oddychoval. Děvče ještě za jízdy seskočilo a vběhlo do stavení. Náhlým hlukem přilákaný Věnek vyšel ze stáje a rozhořčeně si prohlédl koně. Pak ho vzal za otěž a prováděl ho po dvoře. Elška mezi tím vběhla do síně a začala tam spěšně shromažďovat součásti své zbroje, zbraně a různé pomůcky, které nutně potřebovala k zamýšlené výpravě. Zároveň stručně informovala svou chůvu, která jediná byla v domě a zděšeně pozorovala její počínání:

"S Kosicemi je zle. Jsou celé v rukách Medvědových. Všickni Kosičtí jou buď mrtvi, či zajati. Roland zatím živ jest, pročež musím mu jet ku pomoci. Nelze jináč."

Spěšně na sebe naházela součásti výstroje a vyběhla na dvůr. Za ní se vyštrachala i vyděšená chůva. Věnek se pokusil dívku zastavit:

"Kam kvaltuješ, ty šílená?"

"To povědít ti věru nemohu, odpusť, otče, však věz, že skrze tento meč, kterým ty´s mne učil kdysi vládnout, toliko dobro hodlám konati. Více ti však říci nemohu a ani nechci, pročež tě oupěnlivě prosím, bys pustil tu uzdu a nechal mne jeti, bych mohla učiniti, co učiniti musím."

Věnek ještě chvíli upíral svůj podmračený pohled do jejích odhodlaných očí a pak jí podal otěž. Elška ho letmo políbila na tvář a vyhoupla se do sedla. Cvalem pak vyrazila z brány. Zoufalou chůvu, která se ji ještě pokoušela zastavit, však Věnek zadržel.

Kapitola 32.

V níž k boji poslednímu dojde, jakož i k rozuzlení nečekanému.

Eliška měla po cestě dost času si všechno důkladně promyslet a připravit. Nasbírala si i důkladnou otep suchého klestí, kterou teď vezla přivázanou za sebou na koni. Přípravy jí zabraly dosti času, takže ke Kosicím dojela až s večerem. Obávala se toho, že Medvěd již tvrz opustil, ale věděla, že v předchozích přepadech několik dní v ukořistěném objektu, pokud ovšem odnikud nehrozilo nebezpečí, spokojeně pobyl. A bylo tomu tak i nyní. Když před Kosicemi znovu ukryla koně a vyšplhala na svou již osvědčenou vyhlídku, spatřila na nádvoří hořet oheň, na kterém se rožnilo mladé dobytče. Kolem se povalovalo několik dobrému moku holdujících pobudů. Do již houstnoucího šera také svítila okna hodovní síně a tlumeně odtud doléhal opilecký zpěv. Elišce nezbývalo, než vyčkat do úplné tmy. Pak teprve mohla cokoliv podniknout. Slezla však ze stromu a velikým obloukem se přesunula k zadnímu traktu hradu. Vedla při tom na ruce koně, který nesl všechny její potřeby. Na okraj lesa znovu vystoupila, až když se opravdu setmělo. Jediná stráž, kterou loupežníci postavili, sem z věže nad branou neviděla a na hlavní věži nikdo nevartoval. Přesto však nechtěla riskovat náhodné prozrazení a čekala trpělivě na tmu.

Temné mraky zakrývající oblohu jí skýtaly alespoň malou naději na úspěch. Když se tedy konečně dočkala, svlékla s ze zbroje i ze šatů a vše velice pečlivě uvázala k té otepi klestu. Pak to vše opatrně dovlekla až ke břehu vodního příkopu a bezhlučně vsunula do vody. Velký svazek dříví zbroj unesl jen tak- tak, ale přeci jen ji nadnášel a děvče s ní mohlo přeplout na druhý břeh, tedy spíše na mělčinu u paty hradeb. Tam z balíku vyjmula dlouhé lano s kotvou a vyhodila je vzhůru na hradby. Kotva se zachytila mezi stínkami, Elška uvázala druhý konec lana k balíku zbroje a začala po laně šplhat vzhůru. Ostražitě nahlédla mezi stínky a přehoupla se přes hradby. Pak za sebou vytáhla balík zbroje, který již předtím uvolnila od svazku dřev. S ním pak odběhla do tmavého kouta pod rohovou věží obléknout se. Jakmile na sebe navlékla šaty a zbroj, přeběhla opět k zadní zdi paláce. Roztočila znovu kotvu a vyhodila ji na šindelovou střechu domu. A znovu šplhala vzhůru. Jakmile se dostala přes okraj střechy, pevně se na ní uchytila a přehodila kotvu přes její hřeben. Pak již bylo snadné vystoupat až k samému hřebeni. Eliška se k němu přitiskla a obezřetně nahlédla dolů, do dvora.

Střeše pochopitelně nikdo nevěnoval pozornost a tak se již chtěla spustit na druhou stranu, když vtom se náhle mraky rozestoupily a celou tvrz zalilo stříbřité světlo měsíce v úplňku. Znenadání bylo vidět jako ve dne a dívka se zoufale přitiskla ke střeše. Vztekle při tom zaklela:

"Zatracený měsíc, kéž by ho samo peklo chtělo pohltiti!"

Nešťastně se rozhlížela po nějaké jiné možnosti, ale nic ji nenapadalo. Vtom si však všimla, že světla nějak ubývá. Pohlédla tedy k nebi a s údivem zjistila, že se měsíc ukrývá za temný kruhový štít. Také dole na nádvoří byl brzy podivný jev zpozorován. Lotři se svolávali navzájem a po chvíli již stáli všichni s otevřenou hubou, zakloněnou hlavou a očima upřenýma na podivný úkaz, jenž se odehrával na obloze. Naštěstí stál měsíc na obloze tak, že všichni byli k Elšce otočeni zády. Ta na nic již nečekala a spustila se až přes okraj střechy. Zhoupnutím se pak dostala k otevřenému oknu, které si již dříve vyhlédla. Vklouzla do něj, lano připevnila k jeho rámu a rozeběhla se po špičkách ke schodům do přízemí. Jako lasice po nich seběhla a ocitla se v dlouhé chodbě, ze které vedlo několik dveří na obě strany. Na jejím konci pak byly otevřené dveře na nádvoří a v nich stál strážný. Naštěstí, stejně, jako ostatní, se i on vyběhl podívat na neobvyklý úkaz na noční obloze. Eliška se tedy k němu opatrně přikradla a hlavicí dýky ho tvrdě udeřila do hlavy. Chlap se skácel, jako podťatý a Eliška ho rychle vtáhla do chodby. Venku si nikdo ničeho nevšiml a tak mu v klidu mohla vzít klíče, které měl zavěšené u pasu a vydat se hledat zajatce. Našla je zamčené v jedné komoře bez oken a ještě spoutané na rukou i na nohou. Rychle je přelétla pohledem a pak přiskočila k Rolandovi, sedícímu nejblíže ke dveřím. Dvěma seky ho zbavila pout a hned mu do ruky vložila jeden ze svých nožů. Pak již oba osvobozovali jednoho zajatce po druhém. Rudolt si třel ztuhlá zápěstí a potichu šeptal dívce, kterou v tom šeru a ve zbroji považoval za chlapce:

"Ze srdce ti děkuji, junoši odvážný, kterak se ti odvděčím?"

Děvče se usmálo a také zašeptalo:

"O odměně je zatím předčasné hovořiti.Ještě jsme nevyhráli."

"Však teď jsme již volní a tuto vedle si můžeme vzít zbraní, co pobereme. A pak,..... hrrrr na ně, chlapče!"

"Uvažuj, zemane, jich je víc a jsou to bijci tuze zkušení. Došlo by k řeži strašlivé a zbytečnému krveprolévání. A výsledek? Ten byl by nejistý. Nebylo by lépe, alespoň nějakou výhodu si předem zajistiti?"

"Inu, nejspíš máš pravdu, hochu. Ale kterak toho dosíci?"

"Půjdem mou cestou, ke koním se dostaneme a pak teprv, koňmo na ně udeříme. Co tomu plánu říkáš?"

"Inu, nápad je to dobrý, ale kde ses tu vlastně vzal a kudy že to vede ta tvá cesta?"

"Z nebe jsem spadl na vaši střechu a přes ní také nazpět půjdem a ke koním se dostaneme."

"A šlaka, inu, říkáš-li přes střechu, tak přes střechu. Kosický Rudolt se nezalekne."

A tak vyrazili. Nejprve se ozbrojili, vyběhli do patra a oknem pak jeden za druhým na střechu vylézali. Na jejím hřebeni pak seděli jako hejno holubí, dokud poslední nevyšplhal. Pak přehodili lano a spouštěli se dolů, k zadním hradbám. Pak již jen seběhli po schodech a zmizeli v přítmí přístěnku, v němž byli ustájeni Medvědovi koně. Venku již světla opět pomalu přibývalo, ale teď jim to již vůbec nevadilo. Luna zas odhalila svou spanilou tvář. Medvědovi chlapi, již znudění tou podívanou, přešli raději zase k obvyklému pití. Sotva se však Kosičtí na ně vyřítili, rázem byli na nohou a pohotově.

Ti zkušení rváči se srazili do jediného, pevně sevřeného šiku, navzájem si kryli záda a jen odráželi zběsilé útoky jízdních. Na vítězství však Medvěd pomýšlet nemohl. I na těsném dvoře byla převaha jízdy zřejmá. Dal tedy troubit k ústupu a nato se začali probíjet směrem k bráně. Ačkoliv se jim v tom Kosičtí všemožně pokoušeli zabránit, přeci se brzy do průjezdu skutečně dostali. Tam si mohli alespoň trochu oddechnout. Medvěd však nemínil čekat. Dal otevřít bránu. Vypadalo to, že ačkoliv se Kosickým podařilo osvobodit, ba dokonce zachránit lup, přeci Medvěd opět beztrestně unikne. Sotva se však brána otevřela, zaduněla po mostě kopyta těžké jízdy. Obrněnci se v sevřeném šiku přehnali přes most i Medvědovu tlupu a doslova ji roznesli na kopytech svých koní. Jezdec, jenž je vedl pak zarazil koně před Rudoltem, který vděčně rozpřáhl náruč a pravil:

"Pojď na mou hruď, příteli drahý, nechať tě obejmu. Věru v pravý čas jste se tu objevili."

Tehdy teprve sejmul jezdec uzavřenou přilbu a Rudolt v něm poznal Třesického Věnka. To ho poněkud zaskočilo:

"Tys to? Tebe bych věru nečekal."

"Já. A se mnou všickni rytieři mého rodu i z celého širého okolí. Však nám vděkem povinován nejsi, nýbrž mé dceři, která však, jak vidím, si odměnu svou začala tamo již sama vybírati."

A při těch slovech hleděl kamsi za záda nic nechápajícího Rudolta. Kosický se tedy otočil a spatřil svého syna, kterak objímá a líbá onoho mladičkého panoše, jenž je tak odvážně osvobodil. Překvapený Rudolt jen zakoktal:

"T.. t.. tvá ce.. ce..dcera?"

A pak se začal od srdce smát, až se za břicho popadal. A Věnek se k němu přidal a s ním i ostatní rytíři.

Epilog:

Slyšeli jste příběh zašlých věků, v němž vskutku láska zvítězila nad nenávistí. A Bůh dá, že v celém šírém světě se tak jednou stane. Však obávám se tuze, že nebude to hned tak.