Ordál, aneb Boží soud

                                               Psáno na Dehnicích Anno Domini 2001

Prolog:

Psal se rok třináctistý patnáctý a v Čechách již pátým rokem vládl mladý král Jan, připustíme-li ovšem, že neustálé dohadování se vzpurnou českou šlechtou lze vůbec vládnutím nazvat. Ve skutečnosti však dosud otěže moci ve svých rukou pevně třímal královský podkomoří pan Jindřich z Lipé, byť i jeho čas se již zvolna nachyloval. Tento takřka všemocný velmož se sice v našem příběhu objeví, ale podstatnou roli v něm nesehraje, neboť příběh tento si neklade za cíl vyprávět nám o osudech celé země a všech jejích obyvatel, ale jen a pouze o zapeklitém vztahu dvou zemanských rodů sídlících v té době na Hradecku. Přeci však doufám, že si s oněmi velkými příběhy v ničem nezadá. Dodejme ještě, že spor, jenž stal se prapodstatou tohoto vyprávění, zaujal nejpřednějšího kronikáře oné doby natolik, že znovu otevřel své již jednou dokončené dílo a alespoň stručně je do něj zaznamenal. My však máme vzácnou možnost zaobírat se podstatně podrobněji nejen oním sporem, následnou soudní pří, ale i dlouhá léta se vlekoucími dohrami této krvavé události a společně se dobrat až k samému jejímu konci. Však nepředbíhejme.

Kapitola 1.

V níž Rudolta z Kosic, jeho tvrz i celý rod poznáme.

Kosický zeman Rudolt stál opřen o zábradlí na vrcholu vnějšího dřevěného schodiště, které vedlo k jedinému vchodu mohutné obytné a útočištní věže své tvrze. Podmračeným pohledem pozorně sledoval čilý ruch na dvoře pod sebou. Kosice sice byly v zemských knihách zapsány jako tvrz, ale bez uzardění se mohly nazývat menším hradem, Jejich nejstarší částí byla právě ona čtyřpatrová útočištní věž čtvercového půdorysu, opatřená vysoko pod šindelem krytou střechou dřevěným ochozem. Dalo se do ní vstoupit pouze malými dvířky v prvním patře, ke kterým vedlo již zmíněné vnější schodiště, které se dalo nejen snadno hájit, ale v případě nejvyšší nouze jej bylo možno i ztrhnout. Okna věže připomínala spíše střílny a zvláště pak ta pod úrovní vchodu K boku věže přiléhala nejnovější část hradu, která nejlépe vypovídala nejen o rozmachu klanu, ale i o snaze Kosického vyrovnat se nejpřednějším rodům země, což za daných poměrů přece jen působilo poněkud velikášsky. Byl to skutečný, byť rozlohou nevelký, hradní palác. Celé jeho horní patro zabíral rytířský sál. Vstupovalo se do něj po kamenném vnějším schodišti, nebo úzkým schodištěm pro služebnictvo vedoucím z černé kuchyně v přízemí. Vysoká lomená okna sálu byla zasklena foukanými terčíky zalitými do olova. V přízemí paláce byla umístěna již zmíněná kuchyně, sklad potravin a dodře vybavená zbrojnice. Podzemí pak ukrývalo rozsáhlý vinný sklep. Také vysoká sedlová střecha paláce byla kryta šindelem. Před palácem se prostíralo nevelké nádvoří, neuměle vydlážděné nepravidelnými kameny, jimž se trefně říkalo kočičí hlavy. Celou tvrz obtáčel prstenec masivních kamenných hradeb, které byly ve třech rozích zpevněny masivními věžemi. Ty byly až do výše hradeb také zděné, výše však nesly jedno, nebo dvoupatrové roubené nástavby zakončené vysokými dlátovitými střechami. Tyto budovy sloužily nejen k obraně, ale i k nejrůznějším hospodářským účelům. Byly v nich rozmístěny stáje, sýpky, seníky i čeledníky. K samotným hradbám se přimykala řada přístěnků, v nichž byly dílny a nejrůznější hospodářské nářadí. Čtvrtý roh zhruba čtvercového půdorysu tvrze chránila sama obytná věž, třebaže nebyla přímo součástí hradeb. Poslední věž stála přímo proti paláci a byla poněkud předsunuta před hradbami. Chránila vstupní bránu a ukrývala v sobě mechanismus padacího mostu. Celou tvrz obtáčel takřka deset metrů široký vodní příkop, napájený skrytou štolou z nedalekého potoka. Kosice tedy byly velice dobře opevněny a skýtaly Rudoltickému klanu mocnou oporu a ochranu.

Kosice

Rudolt tedy stál na vrcholku schodiště a bedlivě sledoval mumraj pod sebou. Na první pohled vše činilo dojem naprostého zmatku, ale ve skutečnosti veškeré to hemžení v sobě ukrývalo pevný řád. Dokončovaly se poslední přípravy k tradiční a každoroční sešlosti Rudoltova rodu. Chystala se velkolepá hostina, za jakou by se ani král nemusel stydět. Vyvaleny jsou bečky vína i tradiční medoviny, navařeno je pivo i spousta rozmanitých omáček, zálivek a roztodivných pochutin, napečen je čerstvý chléb i sladké pečivo, v kuchyni i na otevřených ohních na nádvoří se pečlivě připravuje nejlepší maso domácí i z divočiny. Rudolt z Kosic vskutku nemá sebemenší důvod k mračení, ale on je již prostě takový. Starý bručoun, který se pyšní svými syny a kterému se daří držet pevnou rukou celý klan pěkně semknutý. Jedině tento fakt on sám považuje za samu podstatu veškerých úspěchů, kterými se rod v poslední době beze sporu může pochlubit. A posílení této soudržnosti je vlastně hlavním důvodem k pořádání této rodové slavnosti. Snad právě tyto myšlenky probleskly za zachmuřeným zemanovým čelem, když se konečně vysoko nad jeho hlavou, z ochozu věže, ozvalo horlivé zvolání strážného:

Rudolt nejprve pozdvihl zrak vzhůru, pak naposledy přelétl pohledem dvůr. Nato si upravil svůj zdobný rytířský pás, na němž měl zavěšen těžký meč zděděný po předcích a jal se důstojně sestupovat po schodech dolů. Dlouhá aksamitová suknice mu volně splývala až na lýtka, stříbrem vykládané ostruhy, řemením připnuté k vysokým jezdeckým škorním, při každém kroku jásavě zazvonily. Husté vlnité vlasy mu padaly na ramena a kolem čela je měl sepnuty koženým řemínkem. Narezlý kučeravý vous mu ve dvou pramenech splýval na prsa. Ošlehaná tvář starého zkušeného bijce měla výrazný nos, husté obočí a pod ním neustále přivřené ocelové oči schopné kdykoliv zajiskřit temnou zlobou.

Jakmile tedy rytíř sestoupil na nádvoří, dal sotva znatelným gestem pokyn fortnýřům a ti se okamžitě vrhli k bráně. Odsunuli těžkou závoru a obě poloviny těžkých vrat otevřeli dokořán. Skřípění veřejí vzápětí přehlušilo temné dunění kopyt po již předem spuštěném mostě. Očekávaní hosté vjížděli branou do dvora. Vedl je Rudoltův mladší bratr Děpolt. Hned za ním se v průjezdu objevil kodrcavý krytý vůz tažený párem těžších západních koní. Vozka Jakub, sedící na podsedním koni, dovedně zavedl spřežení před vchod do paláce a tam je zastavil. Vedle vozu přijel Rudoltův syn Rejmut a za ním pak i zbylí jízdní, Děpoltův syn Dětmar a jeho zbrojný Jiran. Jezdci seskočili z koní a předali otěže přikvačivším podkoním. Rejmut sám přistoupil k vozu, uvolnil kožený závěs zakrývající vstupní otvor a odhrnul jej. Z košatiny povozu pak s jeho pomocí vystoupily dvě ženy. Jeho vlastní choť, překrásná Mlada a manželka Děpoltova, Marie Anna.

Pro svého mladšího bratra Rudolt již před časem získal vlastní úděl odkoupením značně zadluženého zboží a Rejmut s Mladou vyženil nejen krásnou ženu, ale i dědičný nárok po jejím otci. Rozmach rodu se tedy projevil i jeho rozrodem do nových sídel a zdálo se, že Kosičtí zemané jsou na nejlepší cestě do panského stavu. A Rudolt, pyšně stojící před vlastním palácem, si toho byl plně vědom. Po jeho boku se jakoby zázrakem objevila jeho žena Guta, na níž sice byly již patrny první známky stárnutí, ale která přesto ještě stále působila zajímavě a přitažlivě. Spolu s ní tam stáli i její zbylí synové, již dospělí Liepolt a Dětřich a kolem se neustále motal a pobíhal nejmladší výhonek Kosického rodu, malý Roland. Rudolt se spokojeně rozhlédl po své přízni a konečně se mocným hlasem ujal slova:

"Vítej, bratře u nás na Kosicích, jakož i ty, drahý synu! Mlado, pojď, nechať tě k srdci svému přivinu! A cožpak ty, Marie Anno, svaka svého neobejmeš? Dětmare, ty´s již vskutku hoden ostruh rytieřských, pověz tedy, co s tím hodláš učiniti! Nuže, buďtež tedy všickni na Kosicích znovu jako doma. Užijme si hodokvasu, jakož i lovu následného. Jídla i pití jest věru nachystáno, co hrdlo ráčí, pročež odebeřme se neprodleně do sálu rytieřského, k tabuli tamo již prostřené a dopřejmež si malého pohoštění!"

A na ta slova se celá společnost jala stoupat po schodech a vstoupila rozjařeně do paláce.

Kapitola 2.

V níž s Věnkem z Třesic a jeho rodem se seznámíme.

Věnek z Třesic, doprovázený svým věrným zbrojnošem Měškem, navracel se tou dobou z daleké cesty, na které získal nevelké sice, ale přece jen nějaké to jmění. U pasu houpal se mu míšek, ve kterém necinkaly jen grošíky, ale i poctivé kutnohorské stříbro. A sedlové vaky se nadouvaly dary, které Věnek nakoupil pro celou svou rodinu. Mimo ně byl u sedla, krom několika dalších maličkostí a těžké hrncové přilby, zavěšen i sférický štít s erbem rodu, třemi zlatými štítky v rudém poli. Také bojová prošívanice z pevného červeného sukna, probitá mosaznými nýty, nesla na prsou toto rodové znamení. Paže mu chránily kožené rukávce s našitými řadami ocelových kroužků. Kroužky se vzájemně překrývaly a chránily tak před přeseknutím i řemínek, jímž byly připevněny k podkladu. Jednotlivé jejich řady se střídavě překlápěly vpravo a vlevo a mezi nimi byl vždy našit silnější kožený řemínek, zamezující vybočení kroužků z řady. Celý systém byl natolik důmyslný, že se vlastně nedal proseknout. Tento typ ochranného odění byl v té době daleko častější, než později běžná kroužková pletenina. Z té měl Věnek vyroben jen závěs na přilbě, který mu kryl nejen krk, ale i celá ramena. Přilba sama byla šlapem s otevřeným hledím, po německu též tehdá nazývaným beckenhaubnou. V malém oválu nekrytého obličeje jiskřily vesele Věnkovi oči, tyčil se ostrý nos a ježil mohutný knír, jehož špičky daleko přesahovaly kroužkový závěs.

Podsaditý černý hřebec si pod vší tou zátěží vykračoval zlehka na silných a pevných nohách a s hlavou hrdě vztyčenou. Veškeré řemení, uždění i sedlo s vysokými rozsochami byly vyrobeny z červené kůže a zdobené mosaznými puklicemi. Kůň i jezdec budili patřičný dojem i respekt, neboť již spolu evidentně prošli nejednou šarvátkou. A ačkoliv bylo zjevné, že tento rytíř zdaleka nepatří k nejbohatším, přeci vystavoval na odiv svůj poklad nejcennější, tedy svou čest a odvahu. Měšek za ním poklusával na hnědákovi nevelkého vzrůstu, také ověšeném vaky a torbami. Zbrojnoš byl oděn do prošívanice napuštěné dehtem a na hlavu měl pevně obemknutou kovovou lebkou, tedy přilbou honosně též nazývanou casis. Zpod ní se mu draly dlouhé slámově zbarvené vlasy a divoký plnovous mu povlával ve větru.

Písčitá lesní cesta vedla je hustým hvozdem, který v té době stále ještě pokrýval většinu země. Sluneční paprsky si jen s obtížemi nalézaly skulinky k proniknutí hustými korunami a vytvářely příjemné nazelenalé přítmí. Těmito hvozdy ses mohl potloukat celé dny a nepotkat při tom živáčka. Věnek s Měškem však již věděli, že se jejich pouť zvolna chýlí ke konci. Však se již lesní velikáni před nimi rozestoupili a oni vjeli do malebného údolí Třesického potoka. Zbývalo tedy jen jím projet a na jeho konci je čekala jejich stará dobrá tvrz. Dosud ji však nebylo vidět, neboť ji zakrýval výběžek protějšího lesa. Otevřel se jim však pohled na ves, jež k Třesicím patřila. Její chalupy byly jakoby rozházeny po obou březích potoka. Byly to polozemnice, jejichž doškové střechy se takřka dotýkaly země. Roubené zdi byly nahrubo omítnuté mazanicí z jílu a popele. Vchody většiny z nich kryly samostatné přístěnky bránící dešti a větru ve vstupu do stavení. U některých chat stály ještě různé kolny a přístřešky pro dobytek. U valné většiny pak plůtky zpletené z vrbového proutí a v nich drůbež. Po vesnici se volně potulovalo několik psů a vepřů. Na pastvině u lesa se popásalo stádečko pohublých kravek, koz a ovcí. U nich si hrála skupinka polonahých děcek a byly to právě ony, kdo první zpozoroval blížící se jezdce. Okamžitě spustily povyk a hnaly se dolů do vsi. I tam již byli jezdci zpozorováni a vesničané se houfně sbíhali k domku šafáře Kryštofa. Ten se jim postavil do čela a společně pak s obavami vzhlíželi k oběma blížícím se jezdcům. Konečně kdosi z nich Věnka poznal a shromážděním proběhla vlna úlevy, která se proměnila v neskrývané nadšení. Jakmile k nim tedy jízdní dojeli a zarazili koně, Kryštof se poklonil a ujal se uvítání:

"Vítej nám, pane rytíři! Jsme tuze rádi, že v pořádku se´s nám navrátil. Však pověz, prosím, kterak bylo na cestách!"

"Inu tak i tak." odvětil šalamounsky Věnek a hned pokračoval:

"Však pověz ty, Kryštůfku, cožpak zlého se tu událo, pokaváte jsme tu nebyli!"

"I nic, pane, věru, že nic. Ve vsi jest ouplně všeckno v nejlepším pořádku."

"To rád slyším. Však teď mne již nezdržuj, neboť jisto jest, že srdce mé mne již domů táhne."

"Dozajista, pane, však jsem již na tvrz chlapce poslal se zprávou, by vás jak se patří mohli uvítati."

"To´s dobře učinil. Tož mějte se tu s Pánem Bohem, nám je již vskutku nutno vyraziti!"

A na ta slova všem vlídně pokynul a rozjel se prašnou cestou směrem ke tvrzi. V pohledech jeho poddaných, jimiž ho provázeli, se zračilo něco, co v těch dobách, ani v dobách následujících zdaleka nebývalo běžné, totiž láska. Jeho lidé ho skutečně milovali, neboť on jim splácel stejnou mincí a snažil se všemožně jim ulehčit v jejich nelehkém údělu. Tedy alespoň v rámci možností své doby. Jezdci tedy projeli mezi vesničany a pobídli koně do cvalu. Oba rázem zmizeli v oblaku zvířeného prachu z rozježděné cesty. Konečně se za lesem zjevilo táhlé návrší a na jeho vrcholku Třesická tvrz. Stála na místě, kde si již dávní předci zbudovali své hradiště a svým charakterem o tom i vypovídala. Její půdorys byl zhruba kruhový, obranu zajišťovaly sypané valy, zakončené kolovou palisádou. Násep byl přerušen jen vstupní branou, chráněnou roubenou věžicí. Hradba i veškeré stavby tvrze byly zbudovány ze silných, stářím zčernalých klád. Střechy byly kryty slámou, nebo rákosem. Uvnitř kruhu stál dlouhý obytný srub, v němž žila celá rodina i s čeledí. Vpravo za branou byly stáje a za srubem rozlehlý seník. Dominantou tvrze však byla staletá lípa pyšně vzdorující větru i času vprostřed třesického dvora. Nespočetně generací již nalezlo pod její rozložitou korunou blahodárný stín, či místo k zaslouženému odpočinku po celodenní dřině. Tvrz oba pocestné jakoby sama vítala náručí doširoka rozevřené, železem pobité brány z masivních fošen. A před branou je stejně dychtivě a netrpělivě očekávala i celá Věnkova rodina.

Třesice

Oba koně se hnali do svahu, jakoby Věnek chtěl vzít tvrz šturmem. Černý hřebec tepal svými kopyty zem, až drny odletovaly a dlouhá černá hříva divoce vlála na nataženém krku. Hnědák po jeho boku ujížděl s ocasem vysoko zdviženým a nozdrami doširoka rozevřenými. Konečně dojeli. Věnek v plném trysku přehodil pravou nohu přes krk koně a sklouzl ze sedla. Setrvačností ještě letěl vzduchem, až dopadl těsně před svou ženu, půvabnou Svatavu. Dobře vycvičený hřebec zabrzdil sám v okamžiku, kdy jezdec opustil sedlo a teď stál za Věnkovými zády. Také Měšek zarazil koně tak, až si přidřepl na zadek.

Svatava již dosáhla Kristova věku, přeci si však dosud zachovala půvab a obratnost mládí. Stála tu oděna v prostou šedomodrou kytlici s bělostným zavitím hlavy. Boky jí obtáčel úzký opasek, na němž měla zavěšeny nejrůznější předměty. Mošnou a měšcem počínaje, klíči a nůžkami konče. Jakmile tedy Věnek před ni dopadl, vrhla se mu kolem krku a on ji vroucně objal. Současně se však k němu vrhli i jeho tři synové. Nejstarší, již v statného muže dospělý Budivoj, jenž již nejen svou výškou, ale i šíří ramen samého otce převyšoval, vytáhlý výrostek Vítek, na jehož hlavě zářila střapatá houština narezlých vlasů a konečně všemi milovaný Hynáčak, veliký to nezbedník, přeci však největší otcovo potěšení. Nastalo tedy všeobecné vítání a objímání, poplácávání po ramenou a chvíli trvalo, než se Věnek vůbec dostal ke slovu:

"Tak, konečně jsem zas doma a mezi vámi všemi a ví Bůh, že se mi již po vás i po tvrzi v světě nejedenkrát tuze zastesklo."

Svatava jej něžně objala kolem boků a se šťastným úsměvem pravila:

"Však nám též a jsme všickni vskutku neskonale rádi, že ses nám ve zdraví navrátil."

Nedočkavý Hynek však bez váhání přerušil tyto srdceryvné výlevy a okamžitě přešel k samé podstatě celého setkání:

"A cos nám přivezl, tatínku?"

Věnek jej vzal kolem ramen a napůl vážně prohodil:

"Ach, ty's nějak zvědavý, řekl bych, že věru nad míru. Dočkej času, však uhlídáš!"

Během tohoto rozhovoru vešli do tvrze, přešli dvůr a vstoupili do stavení. Ocitli se nejprve v předsíňce, osvětleném jen maličkým okénkem vedle vstupních dveří. Vedly odtud čtvery další dveře. Jedny na půdu, druhé do sklepa, třetí vlevo do čeledníku a ty poslední vpravo, těmi vešli do velké síně, skutečného to srdce tvrze. Hned za dveřmi vlevo stálo na čtyřech masivních hliněných nohách veliké otevřené topeniště s mohutným dýmníkem, odvádějícím povalovým stropem štiplavý kouř bezpečně ven z místnosti. Nohy tohoto ohniště byly zaklenuty valenými oblouky a mezi nimi tak vznikl prostor k sušení dřeva. Kolem ohniště viselo na zdech, nebo leželo na policích nejrůznější nádobí, svazečky vonných a léčivých bylin a pytlíčky s kořením. Druhým nejvýraznějším objektem v místnosti byl dlouhý stůl v jejím středu. Byla to vlastně jen deska ze silných dubových fošen, podepřená několika dřevěnými kozami. Kolem stolu byly seřazeny lavice a sedací truhly. V jeho čelech stály dvě zvláštní kované truhlice na nožkách, s víky ve tvaru oslích hřbetů. Na první pohled se nezdálo, že by měly vůbec sloužit k sezení. Také podél stěn byly rozestavěny dlouhé truhlice, na kterých byly nastlány kožešiny. Ty sloužily nejen k uskladnění nejrůznějších předmětů, ale také k sezení a jako lůžka. Samotné zdi, sroubené z mohutných klád, měly spáry ucpané mechem a vymazané jemným jílem. Maličká okénka byla osazena dřevěnými rámy potaženými ztvrdlou, sotva průsvitnou blanou z volských měchýřů. Propouštěla do místnosti jen velice málo světla. To zajišťovaly po většinu času čadící louče, zavěšené v umně zrobených kovových loučnících vetknutých do zdi. Po zdech byly všude rozvěšeny kožešiny, zbraně, štíty a součásti zbrojí. Od dřevěného povalového stropu visela na řetězech či silných lanech dlouhá bidla a na nich pak veškeré rezervní ošacení, různé přikrývky, houně a závěsy, které oddělovaly prostor na spaní a poskytovaly tak obyvatelům alespoň náznak soukromí. Toho se v celém domě dostávalo vlastně jen Věnkovi a jeho ženě, kteří nocovali v maličké komůrce na druhém konci síně. Vedle této ložnice byla ještě komora, ve které se ukrývaly veškeré poklady třesické. Zásobami potravin počínaje a dobře okovanou truhličkou s trochou peněz konče. Čeledník v levé části domu byl zařízen ještě skromněji. Dřevěné patrové kavalce vystlané suchou slámou, na kterých spala chasa po čtyřech i pěti a opět bidla s rozvěšeným šatstvem. To bylo veškeré jeho vybavení. Však také sloužil skutečně jen k přespání.

Věnkova rodina tedy vstoupila do jizby a usadila se kolem stolu. Chvilku po nich přišli i Měšek s Ondřejem, jenž byl na Třesicích předákem. Přinesli obě sedla a sedlové brašny. Vaky položili na stůl před Věnka a sedla na ony podivné truhlice v čelech stolu, ze kterých se tak rázem staly nejpohodlnější kusy sedacího nábytku v domě. Věnek okamžik posečkal, než byli s prací hotovi a pak s přehnanou obřadností a patřičným napětím počal rozvazovat uzle na vacích. Celá rodina se tím náramně bavila, pošilhávaje při tom pokradmu po Hynkovi, jenž samou nedočkavostí přímo hořel. Otec tedy konečně rozmotal poslední uzel a rozmáchlým gestem velikého mága zabořil obě ruce do nitra první brašny. Nato velebným hlasem pronesl:

"Pohleďmež tedy vespolek, co že nám to vak ten vlastně v sobě ukrývá! Dárek prvý, jak zdá se, bude nejspíš pro naši maminku. Nechať jest jí libo!"

A s těmi slovy z útrob brašny vylovil krásný, zlatem zdobený šlojíř a podal jej Svatavě. Ta se naoko čertila:

"Ó, zlatem krumplované zavití, k čemu mně nehodné, pro Bůh, bude dobré?"

Ve skutečnosti však jím byla přímo nadšena a Věnek si toho byl také vědom, takže odpověděl se smíchem:

"Však ty jistotně již nějaké to užití pro něj nalezneš. Alespoň já v to úfám, či lépe, pevnů vieru v tebe mám."

"No bať, však krásné jest tuze, to věru musím ti přiznať. Tož ti zaň tedy ze srdce pěkně děkuji."

Nato Věnek opět zalovil v měchu a vyňal další překvapení:

"A cožpak jest toto? Hmm, rukavice brněné, ty nejspíš pro Budivoje dobré budou a Bůh dá, že jimi bude rány ne toliko přijímat, ale najmně jak se patří tvrdě rozdávat."

A podal železné rukavice synovi, kterému nad tím vzácným darem zaplály oči nadšením.

"Spolehni se, otče!"

Jeho prostý dík zněl spíše jako přísaha. Věnek však již rozdával dál:

"Nýčko jest tu Vítek, ta naše hlava ztřeštěná, tu jest nám tuze dobře chrániti zapotřebí. Tumáš, ozkoušej ji, zda ti dobře padne!"

A podal Vítkovi přilbu se závěsem a překlopným hledím.

"Díky, otče, takovou snať v celém širém kraji dosud nikdo nemá."

"No bať, však vzácnost jest to převeliká, pán leckterý by mohl ti ji závidět. Však ani na tebe, Ondřeji, jsem nezabudl. Na tumáš, nechať ti dlúho a spolehlivě slúží!"

A podal Ondřejovi terčovou dýku s dlouhou úzkou čepelí. I ten ji s díky přijal a hned si ji připjal k opasku. Nato se Věnek rozhlédl a s kamennou tváří pravil:

" Nu, to snať vše!"

"Ale tatínku...." zoufale špitl Hynek.

"Copak, synku?" podivil se pobaveně Věnek.

"Ále nic ..." rozdurdil se již hoch.

"Že bych býval zrovna na tebe zapomněl? Toť věru pravdě tuze málo podobné jest. Pohleďmež raději ještě jedenkráte do toho vaku zpropadeného a zlořečeného, zdaližpak v sobě přeci jen ještě cosi neskrývá. Á, tu jest to! Vskutku jsem tu maličkost snať nedopatřením nemilým přehlídl jaksi, za což se ti, synku, ze srdce omlouvám a kaji."

A tehdy teprve vytáhl obě ruce z vaku a v napřažených dlaních ležel dar ze všech nejvzácnější. Malý meč oděný v pochvě potažené červeným aksamitem. Kování pochvy i závěsníku bylo pozlaceno stejně jako záštita a hlavice samotné zbraně. Jílec byl spirálovitě obtočen a zašit do lesklé červené kůže. Ten mečík sám o sobě musel stát malé jmění a bezpečně zastínil všechny dárky předešlé. Nad jeho krásou obdivně vzdychli i oba starší synové a Hynek sám jen nevěřícně zíral a neodvažoval se po něm vztáhnout ruce. Konečně sotva hlesl v tichém nadšení:

"Jé, ten je krásný... A vskutku jest jen a jen můj?" tázal se nevěře vlastnímu štěstí.

"No bať, však ti jej dávám, či snať né?" smál se pod vousy stejně šťastný otec.

"Vřelé díky, tatínečku můj z nejmilejších!" vykřikl Hynek a vrhl se otci kolem krku."

"Inu, umačkat mne proto věru nemusíš!" zabručel dojatě Třesický a konečně meč vložil chlapci do dlaní. Ten jej okamžitě obnažil a jal se jím máchat tak divoce, že se celá rodina jen s napůl hraným zděšením rozprchla do všech koutů světnice. Zářící Hynáček okamžitě vyrazil pochlubit se svou novou zbraní všem obyvatelům týnce, koně a psy nevyjímaje. Zbytek rodiny se opět sesedl kolem stolu a Věnek konečně začal vyprávět co je kde nového a co kde zajímavého prožil. Do hovoru se zabrali natolik, že ani nepostřehli, že se již venku setmělo a až teprve chasa trousící se k večeři je vyrušila. Tu se konečně Svatava utrhla a s pomocí ostatních žen narychlo připravila něco k jídlu. Celý rod se konečně sesedl kolem stolu, společně pojedli a pak Věnek musel znovu vyprávět a vyprávět. Pak to již Svatava nevydržela a hnala Hynka na kutě. Chlapec ani neprotestoval, však se mu již očka klížila, odmítl však spát bez své zbraně, což mu matka s úsměvem povolila. Brzy nato se počala rozcházet i zbývající společnost. Budivoj šel ještě naposledy obhlédnout stáje a také Svatava s Věnkem spolu vyšli do noci. Došli až k lípě, usedli tam na lavici a dlouho pak mlčky a šťastně hleděli do noci.

Kapitola 3.

V níž hostinu slavnou na Kosicích uhlídáme

Hostina na Kosicích byla již dávno v plném proudu. Kolem dlouhého stolu v rytířském sále se shromáždil celý Rudoltický klan. V čele byl usazen pochopitelně sám veliký Rudolt, po jeho pravici pak jeho žena Guta a po levici bratr Děpolt s Marií Annou. Vedle Guty seděl malý Roland se svými bratry Liepoltem a Dětřichem a po levici Marie Anny Rejmut s Mladou a Děpolt. Své místo u tabule však měli i někteří členové Rudoltovy družiny. Z nich je třeba zmínit v prvé řadě Tase, Kosického předáka a důvěrníka Rudoltova, dále Dětmarova nohsleda Jirana a snad ještě Rolandovu chůvu, starou Barboru. Kromě Rudolta, který trůnil v umě vyřezávaném křesle, seděli všichni ostatní na dlouhých, bohatě kovaných truhlicích přikrytých nadýchanými kožešinami. Ačkoliv byl stůl, kolem kterého se sesedli, zroben ze skutečně silných a pevných desek, přeci se prohýbal pod tíhou vybraných pokrmů a nápojů, zlacených číší i vysokých skleněných pohárů, korbelů a konvic, omáčníků, košů s ovocem a ošatkami s vynikajícím pečivem. A jakmile ze stolu něco ubylo, okamžitě přibíhali sloužící a přinášeli další kulinářské poklady. Rozlehlý sál osvětlovaly vedle loučí i dva kované lustry visící od malovaného povalového stropu. Každý z nich nesl osm velkých voskovic, tedy přepych, jaký si mohl dovolit jen málokdo. V krbu za Rudoltovými zády hořel i teď v létě oheň. Nad krbem visel starý rodový erb. Stříbrný kosák v zeleném poli. Vedle krbu stál dřevěný stojan na tyčové zbraně. V jeho středu stojí rodová korouhev a po stranách pak dřevce zdobené zelenobílou točenicí a několik dlouhých oštěpů a kopí. Po stěnách mezi okny byly rozvěšeny štíty, meče i další nejrůznější zbraně a součásti zbrojí. V rozích u stěny proti krbu stály dvě kované a vyřezávané skříně s cimbuřím a mezi nimi pak na zdi visel poklad z nejvzácnějších, totiž rozměrný goblén s vyobrazením rytířského klání.

Skupinka potulných truvéřů stála před ním a zpočátku hrála spíše pro sebe, neboť hosté byli plně zaujati jídlem a pitím a hudba byla vlastně jen jakýmsi podbarvením té bohapusté žranice. Dokonce i hovor zprvu vázl, vždyť každý měl plná ústa, tváře lesklé od stydnoucího tuku a bradu politou vínem. Hosté prsty opatrně namáčeli vybrané kousky masa do nejrůznějších omáček, nebo přímo zuby rvali kusy dozlatova opečeného masa a vše zběsile zalévali proudy zlatavého, či narudlého moku, kterého svižné děvečky přinášely neustále dost a dost.

A snad právě on to byl, co způsobil, že Liepolt začal upírat temné pohledy na svou švagryni Mladu. Ta si jich však ani nevšimla, neboť se plně věnovala jídlu a svému choti. Zábava se postupně přeci jen rozproudila, protože i tak dobře trénované teřichy přeci jen potřebovaly drobátko odpočinku. Kolem stolu se tedy rozproudil nezávazný hovor, nejrůznější šprými a veselí. Také hudba nabrala na síle a divokosti. A ten zběsilý rytmus přímo vybízel k tanci a prostopášnostem. První této divoké výzvě podlehl Dětmar. Zachytil kolem jdoucí Zdislavu nesoucí několik korbelů s pivem, zprudka si ji posadil na klín a za všeobecného veselí ji začal bezostyšně líbat. Děvče se naoko bránilo, ale ve skutečnosti se hlavně snažilo nevylít pivo a nepolít tak mladého pána. Dětmar jí tedy nádoby odebral a vzal ji k tanci. A již spolu křepčili při jekotu píšťal, vřeštění dud a dunění bubnů. Rejmut se zvesela otočil ke své ženě a obřadně ji vyzval k tanci. Brzy se k nim přidal i Dětřich a několik mladších z čeledě. Dokonce i malý Roland nadšeně poskakoval kolem tanečníků a radostně při tom výskal. Zbylí rytíři a staří zbrojnoši alespoň v rytmu bili pěstmi či hlavicemi svých dýk do dubového stolu, až nádobí na něm zběsile poskakovalo. Vřava to byla dokonalá a všichni se náramně bavili. Tedy všichni, až na Liepolta. Jeho pohled, kterým bez ustání sledoval Mladu, byl čím dál tím víc zachmuřenější a divočejší. Pak se náhle rozhodl k činu. Opile sice, ale o to rozhodněji se zvedl od stolu a vrazil mezi tančící páry. Dopotácel se až za Rejmuta a jeho paže ztěžka dopadla na bratrovo rameno. Jediným trhnutím jej odmrštil, vrhl se na Mladu, sevřel ji v medvědím objetí a divoce políbil. Rejmut, který tento zákeřný útok vůbec neočekával, porazil při svém nekontrolovaném pádu i několik dalších tanečníků. Všichni se teď váleli v jediném klubku na kamenné podlaze. Rejmut se však okamžitě vymotal, vyletěl jako sršeň a vrhl se na bratra. Jediným pohybem ho odtrhl od své ženy a mrštil jím o zeď, až to zadunělo. Liepolt však jen zatřepal hlavou, nahrbil se a tasil dýku. Ani Rejmut však nezaváhal a okamžitě obnažil svou zbraň. Oběma z očí šlehali blesky zlosti a bezbřehého vzteku. Počali kolem sebe kroužit v napjatém očekávání sebemenší sokovi chyby. Ostatní tanečníci se zděšeně rozprchli ke stěnám. Zdálo se, že divoký bratrovražedný boj je již neodvratný. Tehdy však sálem zahřměl temný a dunivý hlas Rudoltův:

"Dosti již! Ustaňtež! Vidno jest, že přespříliš jste již holdovali moku a ten vám váš beztak již chatrný rozum ouplně zatemnil. Navíc ráno jest nám s rozbřeskem na lov vyraziti, pročež nejvyšší je již čas na lože se v míru odebrati! Hajdy tedy, čeládko nezvedená, nechať vás již ani okem nespatřím!"

Ta slova, či lépe autorita v nich obsažená, zchladila oba rozkacené kohouty natolik, že skutečně sklonili zbraně a společně bez protestů opustili místnost omezujíc svou zášť jen na navzájem se vraždící pohledy. Brzy po nich se skutečně rozešla i zbývající společnost a Kosice se zvolna ukládaly ke spokojenému spánku.

Kapitola 4.

V níž Hynek za dobrodružstvím vyráží.

Ještě za šera, dříve než se vůbec první sluneční paprsky dotkly Třesické tvrze, byl již Hynáček dokonale vzhůru. Samou nedočkavostí prostě nemohl dospat. I v noci se mu zdálo o velikých a slavných dobrodružstvích, která se svou novou zbraní prožije a nemohl se již dočkat, až za prvním z nich hned po ránu vyrazí. S prvním náznakem světla tedy potichu opustil své lůžko, opatrně vklouzl do škorní, rychle se napil včerejšího mléka, do mošny vstrčil dvě chlebové placky, sebral svůj meč a jako duch se vytratil z domu. Na zápraží se ještě opatrně zastavil a rozhlédl se. Měl štěstí. Hlídka na bráně poklimbávala a tomu, co se děje uvnitř tvrze nevěnovala sebemenší pozornost. Ani dobytek dosud nespustil své každodenní ranní hartusení, takže i čeleď dosud spokojeně vyspávala. Hynek měl tedy šanci vytratit se zcela nezpozorován. Přeběhl tedy k rohu srubu a zamířil k seníku. Obratně vyšplhal na jeho střechu a z tajné skrýše pod jeho krovem vyňal kotouč lana s kusem pevného dřeva uvázaným na konci. S ním pak přeběhl dozadu k palisádě, lano přes ni přehodil a kolík vzpříčil mezi dva kůly palisády. Nato sjel jako veverka po laně dolů pod hradby a pak nadhozením nahoře lano uvolnil. Ještě v letu zachytil padající dřevo a již v běhu ztáčel lano do závitů. Jako lasice pak zmizel v podrostu na pokraji lesa. Tam se teprve zastavil. Stočené lano si přehodil přes hlavu a jednu paži, takže mu v dalších dobrodružstvích vůbec nepřekáželo a přeci je měl kdykoliv po ruce. Konečně se tedy mohl plně věnovat svému meči. Obřadně jej vytasil a důstojně pozdvihl k nebesům. Snad náhoda tomu chtěla, že právě v tom okamžiku se korunami lesních velikánů prodral první sluneční paprsek a odrazil se od dokonale vyleštěné čepele. Hynek to pochopitelně považoval za dobré znamení a tak se jeho tvář rozzářila takřka stejně, jako jeho čepel. Nato se vydal na cestu. Ve svých představách se proměnil v rytíře Okrůhlého stolu, věrného to druha Artušova, snad v samého Lancelota udatného, jenž nepoznal porážku, snad stal se Gawainem na cestě za svatým Grálem, či snad do Bruncvíka se převtělil, jenž se lvem putoval, nebo do Rollanda, či do jiného ze slavných reků opěvovaných ve starých bájích. Stal se zkrátka nesmrtelným a nepřemožitelným. Jeho meč stínal jednu hlavu za druhou, zavilí nepřátelé padali jak klasy pod zkušenou rukou žencovou. Tu setnul kopřivu zrádnou, tu zas strachy se tetelící list osikový, onde zas utkal se se ztrouchnivělým pařezem, jenž neznal slitování a ze všech těch bojů vyšel nejen co vítěz, ale i se ctí a ověnčen slávou. Během té hry zacházel stále hlouběji do lesa, ale neměl obavy, vždyť znal ten les dokonale, byl jeho druhým domovem. Na svých toulkách jím již nesčetněkrát prošel křížem krážem a mnohokrát v něm již osvědčil svůj až neuvěřitelný smysl pro orientaci.

Kapitola 5.

V níž na štvanici za jelenem s Kosickými vyrazíme.

Na dvoře Kosické tvrze tou dobou vrcholily přípravy k chystané štvanici. Podkoní hřebelcovali koně, až se jim srst leskla, vkládali na ně sedla, zdobené řemení i krásné uzdy. Zbrojíři vynášeli luky i dostatečnou zásobu šípů, lehké vrhací oštěpy i těžká medvědí kopí. Psovod Kunrát již z kotce vyváděl jednotlivé psy a navazoval je na společnou vypouštěcí šňůru. Smečka zdaleka nebyla tak jednolitá, jak ji známe z anglických honů na lišku pozdějších dob. Většina psů nejspíš připomínala ohaře, ale byli tu i předkové dnešních barvářů, ba i jedinci připomínající chrty. Barva ani charakter srsti nehráli v té době větší roli. Důležitý byl dobrý nos, odvaha a spolehlivost. A Kunrátova smečka rozhodně taková byla. Psi již bezpečně věděli, co se dnes chystá a hořeli již touhou vyrazit po stopě. Z nervozity trhali vodítky a občas i jeden po druhém i chňapl. Jediné Kunrátovo houknutí však vždy rozkol ve smečce zažehnalo.

Také první Rudolticové se již na dvoře objevili. Prohýřená noc na nich sice byla patrná, ale představa nadcházejícího lovu jim vlila do žil novou sílu. Konečně z dvířek nad schodištěm vystoupil sám Rudolt. Jediným pohledem zkontroloval veškeré přípravy a počal sestupovat po schodišti. V chůzi si ještě navlékal jemné kozinkové rukavice. Ještě než sešel dolů, seděli již všichni v sedlech očekávajíce jeho pokyny. Kosický přistoupil ke koni, levou nohu vložil do třmenu a pak se již jediným plynulým pohybem se vyhoupl do sedla. Naposled pohlédl vzhůru na věž, odkud je sledovaly jejich manželky a nato sotva znatelně pokynul Tasovi, ten zadul na roh a celá kavalkáda se dala do pohybu. Každý z jezdců v ruce třímal oštěp, nebo kopí, na zádech měli luky, nebo kuše, na ramenou, či u pasu toulce plné šípů. Místo mečů měli lovecké tesáky.

Krokem projeli branou, přejeli most a hned za ním vyrazili krátkým cvalem podél lesa. Vpředu jel Kunrát se svou smečkou, kterou dosud vedl na řemenu, hned za ním pak Rudolt s Děpoltem, pak Rejmut s Dětmarem, Liepolt s Dětřichem a průvod uzavíral Jiran. Tas, jenž byl vskutku vyjímečným stopařem je všechny předjel, prohodil několik slov s Kunrátem a tryskem vyrazil kupředu. Ještě včera vystopoval krásného jelena a teď tedy jel nalézt jeho čerstvou stopu, aby na ni mohli nasadit láji, jak se odborně dosud nazývá smečka honicích psů. Ostatní ho následovali volným tempem, občas přecházeli i do klusu. Zatím šetřili koním síly pro závěrečnou štvanici. Okolní les jiskřil ranní rosou, v průhledech mezi stromy bylo vidět, že z něj stoupají oblaka páry. Jezdci jeli mlčky a vychutnávali tu ranní pohodu. Psi běželi radostně, plni dychtivého očekávání. Konečně se v dálce před nimi ozvalo táhlé zavytí loveckého rohu. Tas byl na stopě. Kavalkáda okamžitě vyrazila za zvukem. Brzy dojeli svého stopaře. Klečel před svým koněm a pozorně ohledával otisk spárků v měkké půdě. Když k němu Rudolt dojel, obrátil se k němu:

"Dozajista jest to on, s naprostou určitostí, pane! Veliký kus a dosud horká stopa. Věru stojí za to po ní vyrazit."

Také Kunrát, který se takřka marně pokoušel zvládnout psy, kteří již kýženou stopu zvětřili a byli z toho jak u vytržení, se přidal:

"Však láje mu plně za pravdu dává, pane! Zpívá již a lomcuje řemeny."

"Dobrá tedy, vypusť ty Anciáše, nechať nám ukáží, co v nich vězí!" rozkázal Rudolt a Kunrát hned škubl za pojistný uzel, řemen se tak uvolnil a psi, doslova jak utržení ze řetězu, zběsile vyrazili po stopě. Kunrát spěšně smotával řemen, stačil však ještě zavýsknout:

"A leťte, pejsánkové moji:"

Také Tas se již vyšvihl do sedla a mocně zadul do rohu. Láje je na stopě. Rudolt již na nic nečekal, pobídl koně a vyrazil za psy. A s ním i ostatní jezdci. Teď již koně nešetřili. Hnali se o zlom krk divokým hvozdem, kličkujíce mezi kmeny, uhýbajíc na poslední chvíli zrádným větvím, mohutnými skoky přeskakujíc padlé kmeny a prodírajíc se takřka neprostupnými houštinami. Vedl je jen štěkot psů, ze kterých před sebou jen občas zahlédli jejich míhající se oháňky.

Daleko vpředu zaslechl ty znepokojující, byť dosud vzdálené zvuky hlavní hrdina dnešního představení, mohutný šestnácterák, skutečný král mezi jeleny. Zvolna zvedl svou ušlechtilou hlavu ověnčenou obrovským parožím od ranní paše a obrátil ji za tím zvukem. Chvíli ještě pozorně naslouchal, pak zlostně potřásl hlavou, zadupal kopyty a vyrazil na svůj poslední závod, v němž jedinou výhrou mohl mu být život. Dosud se plně spoléhal na své nohy, které ho zatím nikdy nezklamaly, ale podvědomě již tušil, že tentokrát jde do tuhého. Dlouhými skoky tedy letěl lesem a snažil se svým pronásledovatelům uniknout.

Kapitola 6.

V níž Hynek zaslechne hluk štvanice.

Zvuky vzdálené štvanice upoutaly i Hynkovu pozornost. I on se do nich zaposlouchal, a jakmile zjistil, že se k němu více méně přibližují, okamžitě se rozběhl, aby z té podívané alespoň něco zahlédl. Pochopitelně neběžel za zvukem. Odhadl, že psi sice běží k němu, ale přece jen míří poněkud doprava. Proto se tedy rozeběhl právě tam, aby jim zkřížil cestu. Šance, že se mu to podaří, měl vskutku pramalé, ale přesto běžel, co mu síly stačily. Bez ohledu na možná zranění se prodíral houštím a hnal se stále dál. A pak se náhle z mlází vymotal a ocitl se pod prudkým kamenitým svahem zarostlým divokým ostružiníkem. Na jeho vrcholu živořila stará, větrem ošlehaná zakrslá borovice. Hynek věděl, že za tímto svahem se táhne dlouhá a úzká rokle a za ní pak jsou již jen neprostupné skály. Uvědomil si tedy, že štvanice, jejíž zvuky se teď blížili přímo zleva, se musí prohnat buď po jedné, nebo po druhé straně právě tohoto návrší. Okamžitě vyrazil po svahu vzhůru a zamířil právě k té borovici. Pamatoval si totiž, že právě od ní je vynikající výhled nejen po kraji, ale i do rokle táhnoucí se pod ní. Rychle se škrábal vzhůru, prsty se zachytával balvanů, trsů trávy i trnitých šlahounů. Nikterak se nestaraje o rozedrané dlaně, zulámané nehty, ani o na mnoha místech rozervaný oděv, drásal se stále výš a výš. Konečně se zachytil spodní větve borovice a přitáhl se k ní. Posadil se pod strom, opřel se zády o jeho drsný kmínek a zoufale lapaje po dechu vyhlížel tu podívanou. A neměl čekat dlouho.

Ze zátočiny rokle pod ním se vyřítil snad největší jelen, jakého kdy kdo spatřil. Jeho rozložité paroží takřka škrtalo o stěny úzkého kaňonu, kopyta na štíhlých, ale pevných nohách tepala jeho dno. Hynek na okamžik zahlédl jeho vyděšené, jakoby slzami zalité oči a již se ten král jelenů prohnal pod ním. Chlapec jen stěží odolal pokušení vrhnout se na jeho široký hřbet. Aby mohl co nejdéle vychutnávat tu velkolepou podívanou, naklonil se daleko za okraj rokle a při tom se přidržoval oné borové větve. Sotva však jelen zmizel v zátočině na opačném konci rokle, přiměl divoký štěkot hocha opět se podívat k jejímu vchodu. Zhoupl se tedy jen na té polosuché větvi, přičemž nohama zůstal opřen o hranu svahu.

To se však již pod ním hnala smečka štvanicí rozdivočelých drsnosrstých ohařů, odhodlaně se ženoucí po jelenově stopě. Skvrnité hřbety se vlnily, dmoucí boky se třely jeden o druhý, ze štěkajících mord jim odletovaly sliny, slechy vlály kolem krků a oči planuly chtivostí lovící šelmy.

V zátočině za sebou však Hynek zaslechl dusot kopyt a třeskot podkov o kamení. Okamžitě se tedy znovu zhoupl na druhou stranu. Jeho škorně se však tentokrát sesmekla po kameni a on na okamžik zůstal bezmocně viset nad propastí. Pak se však ozval zrádný praskot, větev povolila a praskla a chlapcovo tělo ztrativší tu poslední oporu se nenávratně řítilo do hlubin rokle.

Kapitola 7.

V níž cesta Hynkova s Rudoltovou nezvratně se střetne.

Rudolt právě vehnal svého zpěněného oře do sotva znatelné skalní průrvy, která se však brzy poněkud rozšířila v soutěsku z obou stran pevně sevřenou strmými srázy. Dno bylo pokryto drobným štěrkem odroleným ze skal a zarostlé hložím. Jelikož však ve strži zmizeli nejen psi, ale nejspíš i jelen před nimi, doufal, že se tím křovím prodere i s koněm. Pobídl ho tedy ostruhami, až zařičel a společně se plným tryskem vrhli mezi trny. Půltunové zvíře se jimi prodíralo s děsem v očích. Trnité větve je šlehaly, drásaly do boků i po nohách. Nebylo tedy divu, že když se z houští konečně vyhrabalo a před ním se objevila holina zarostlá jen hustým pýrem, vyrazilo na ni jako smyslů zbavené. Rudolt se ani nesnažil je zadržet. Jako zkušený jezdec věděl, že v takovém případě je lépe koně nechat běžet, nebo ještě lépe ho pobídnout a pak teprve jej zvolna uklidnit a získat tak nad ním opět plnou kontrolu. Proletěl tedy mírnou zatáčkou pevně zasednutý v sedle, ale s úplně volnou otěží. Jakmile jí projel, zahlédl koutkem oka chlapce visícího nad strží. Tehdy se zoufale pokusil koně zadržet, ale ten se jen vzepjal, zakousl udidlo a znovu vyrazil slepě vpřed. Tehdy praskla větev a Hynek se řítil ze svahu dolů. Ztrhával s sebou lavinu kamení, což ještě více polekalo beztak již vyděšené zvíře. Obě těla se k sobě nezadržitelně blížila. Drobné chlapecké, zbrocené již nyní krví z četných oděrek a půltunové koňské, zalité potem. V Rudoltovi by se krve nedořezal. Čas jakoby se zastavil. Rudolt pevně vzepřený do třmenů držel vší silou otěže, až mu klouby na rukách zbělaly. Veškeré jeho snažení však bylo marné. Pak již přišel jen tupý náraz, když se obě dráhy skutečně střetly. Rudolt ještě zahlédl, jak bylo tílko odhozeno stranou. Více však již neviděl, neboť zdivočelý kůň ho nesl nezadržitelně dál.

Dopad těla na skálu a nešťastný moment, kdy si o ni chlapec rozrazil lebku a srazil vaz, tak vlastně viděl pouze Tas, jedoucí přímo za pánem. Jemu se jako zázrakem podařilo koně zastavit a tím vlastně i ostatní jezdce, kteří za ním do sebe ve zmatku a s klením naráželi. Jakmile všichni koně zastavili, sklouzl Tas ze sedla a prodíral se podrostem k chlapci. Z podivné polohy těla tušil, že mu nejspíš již není pomoci. Přeci však k němu poklekl a vzal jeho hlavu do dlaní. Hoch však již dodýchal. Sesednuvší Rudolticové je oba rozpačitě obstoupili tichým půlkruhem. A tak je také nalezl Rudolt, když se mu konečně podařilo koně zvládnout a vrátit se zpět. Ani nesestoupil z koně. Zůstal s ním stát na stezce a jen z výšky zachmuřeně přihlížel. Neodpověděl ani na tázavé pohledy svých příbuzných, prostě jen seděl a mlčky hleděl na to znetvořené a bezduché tělo u paty skály.

Pak se však ohlédl za zvukem vzdalující se smečky, nato znovu pohlédl na chlapce a pak již beze slova obrátil koně a vyrazil za psy. Ostatní si jen vyměnili provinilé pohledy a již se také hrnuli ke koním a jeden za druhým následovali Kosického. Jen Tas položil hlavu nazpět do trávy a poté nad chlapcem sklonil hlavu v tiché modlitbě. Jakmile však zašeptal Ámen, zvedl se i on odhodlaně a vsedl na koně. Ještě naposledy vrhl pohled k chlapci a pak vyrazil stíhat své druhy.

Kapitola 8.

V níž Věnek zoufale hledá ztraceného Hynka.

Jak se den přechýlil, pociťovala Třesická zemanka čím dál tím větší obavy. Že Hynek zmizel z domu, zjistila pochopitelně hned brzy po ránu. Zpočátku se tím nikterak neznepokojovala, neboť u toho malého uličníka to bylo zcela obvyklé, posléze však, jata jakousi neblahou předtuchou, počala jako bez ducha bloumat po tvrzi a zžírat se obavami. Odpoledne však již jen stála před branou a v němé bolesti zoufale vzhlížela k lesu. Zachmuřený Věnek tam k ní vyšel a pokusil se ji alespoň drobátko upokojit. Ona se však na něj obrátila s děsem v očích:

"Odpůldne již se schyluje a po Hynáčkovi není ani vidu, ani slechu. Obavou až srdce se mi svírá, neb tušenie jakési strašidlné mne tuze jímá!“

Věnek ji jemně objal kolem ramen a zašeptal:

„I nestraš! Dozajista se jen hlouběji, než jest mu obyčejem, do hory zatoulal. Přeci však nejspíš vyjedu se po něm poohlédnout.“

„Jeď, Věnku! Jeď a komoně svého, prosím, nešetři!“

Pak však i Třesický poněkud poodhalil své vlastní obavy, když zlostně houkl do vrat:

„Ondřeji, máš již nasedláno? Tož koně sem a nemeškej více!“

Ondřej však již stál s připraveným koněm hned za branou. Okamžitě jej tedy vyvedl. Ještě dřív, než však stačil pustit otěže, seděl již Věnek v sedle a koně pobídl a vyrazil zprudka k lesu. Tam však zpomalil a počal opatrně obhlížet jeho okraj. Konečně objevil sotva ještě znatelnou stopu a vnořil se po ní do podrostu. Tam však zahlédl první již zvadlou uťatou ratolest. Byl si tedy již jist, že sleduje tu správnou stopu. Teď již to bude snazší. Hynkovo válečné úsilí učinilo stopu snadno čitelnou. Věnek však musel spěchat, neboť času neměl nazbyt. V temném hvozdu padne noc ani se nenaděješ a hledej pak jehlu v kupce sena. Věnek tedy ujížděl, co mohl. Tam, kde mu to terén dovoloval a kde si byl stopou jistý, hnal koně tryskem, jinde zas musel sesednout a vést ho na ruce. Občas se i vracet musel, když ztratil jistotu, přeci však postupoval dál a dál. Konečně dorazil pod onen svah, na který se Hynek vydrápal. Tam již vskutku kůň vyjet nemohl. Věnek ho tedy uvázal dole pod kopcem a sám počal stoupat vzhůru. Třesický zeman ten poslední úsek Hynkovy cesty vůbec nechápal. Polámaný podrost, vytrhané trsy trávy i chomáče mechu jasně hovořily o spěchu, s jakým Hynek do svahu lezl. Nic však nesvědčilo o tom, proč tak činil. Před kým, nebo před čím tak prchal, to zůstávalo záhadou. I Věnek se tedy vydrápal na vrchol a konečně nahlédl do osudové rokle. A tehdy se mu srdce takřka zastavilo hrůzou. Na dně setmělé již rokle totiž zahlédl to podivně pokroucené tělíčko svého synka.

Věděl okamžitě, že nemá sebemenší šanci jej zachránit, přeci se však počal spěšně spouštět na dno rokle. V tom spěchu se pochopitelně dopustil chyby, uklouzl a zřítil se zhruba z poloviny svahu. Dopadl tvrdě a ošklivě se při tom domlátil. Přeci se však okamžitě zdvihl a belhal se k synovi. Zoufale sevřel jeho již chladnoucí tělo do náručí a po jeho drsné tváři skanula slza. Věnek se tedy zadíval k nebesům, snad aby tu nezvyklou vláhu zaplašil, snad aby se ptal, proč právě jeho muselo potkat takové neštěstí. Místo odpovědi však spatřil jen tmavnoucí oblohu. Tu si uvědomil, že světla kvapem ubývá a chce-li se vůbec pokusit tu záhadnou smrt objasnit, že mu příliš času nezbývá.

Položil tedy chlapce opatrně zpět na kamení a počal místo neštěstí pečlivě ohledávat. Brzy i na ztvrdlé půdě dokázal nalézt stopy štvanice, které hovořily zcela jednoznačně. Chlapec byl sražen koněm, jedoucím roklí a ponechán tam bez pomoci a na pospas divé zvěři. To vše bylo možné ze stop vyčíst, nikoliv však to, kdo na tom koni seděl. A to především Věnka zajímalo. Vrátil se tedy k chlapci a tentokrát pozorně si jej v houstnoucím šeru znovu prohlédl. Tehdy si teprve všiml, že hoch cosi svírá v sevřené dlani. Opatrně tedy otvíral ztuhlé prstíky, až z nich vypadlo cosi stříbrného. Věnek ten předmět zvedl a pečlivě prozkoumal. Pak kolem něj sevřel pěst, až mu dlaň začala krvácet. Ten předmět totiž promluvil. A promluvil možná jasněji, než leckterý očitý svědek. Věnek již měl o pachateli zcela jasno. V dlani totiž svíral ozdobné kování z koňského postroje, nejspíše z poprsního řemenu, které mělo tvar erbu a na něm byl vyobrazen dlouhý zahnutý kosák, čili srp, mluvící to znamení rodu Kosických.

Kapitola 9.

V níž Věnek k pomstě vyrazí.

Svatava stála na ochozu hradeb a upřeně hleděla k lesu. Stála tam již celé hodiny a upřeně zírala do tmy. Nikdo se neodvážil ji rušit, ani uklidňovat. Nad branou nechala zapálit smolné louče a Ondřej každou chvíli zadul do rohu. Víc již udělat nemohla. A tak tam jen tak stála a pološíleným pohledem těkala po okraji lesa. Byla to tedy ona, kdo první spatřil tu světlejší skvrnu, která se objevila na černé siluetě lesních velikánů. Okamžitě se dala do pohybu a hnala se dolů k bráně a rozrazila ji dokořán. Veškerou svou zbývající naději teď upnula k tomu nezřetelnému stínu, který se k ní zvolna ze tmy přibližoval. Když se však zkrvavený Věnek, nesoucí bezvládné Hynáčkovo tělo, dopotácel na osvětlené prostranství, vytryskl všechen její žal v jediném bolestném zasténání.

Pak se však vrhla k muži a mlčky převzala jeho břímě. On jen znaveně uchopil dosud volně visící otěže za ním poslušně kráčejícího koně a společně vešli do tvrze. Procházeli špalírem seběhnuvší se čeledě. Ženské štkaly a naříkaly, chlapi zas bezmocně svírali pěsti a hryzali si kníry. Celý rod se za nimi shromáždil, společně pak vešli do domu a natěsnali se do síně. Tam Svatava opatrně položila chlapce na desku stolu, narovnala mu nohy a zkřížila ruce na prsou. Pak jej něžně pohladila po zsinalé tvářičce. Tehdy se jí teprve oči zalily slzami a ona plakala, aniž by vydala sebemenší zvuk.

Věnek jí však nevěnoval sebemenší pozornost. Přistoupil jen unaveně ke zdi, sňal z ní dlouhý luk a toulec se šípy a zamířil znovu ke dveřím. Shromáždění se před ním bezděky rozestupovalo. Zeman se zastavil až mezi dveřmi a aniž by se otočil, pronesl zastřeným hlasem:

"Vím již jistotně, kdože jej tak bezectně zmordoval. Křivdu tu nutno jest odčiniti, pročež pomstu tuze krutou v srdci svém teď nesu. Budivoji, ty nachystej tvrz k obraně. Nejspíš toho bude zapotřebí. Vše přihotov, jak náleží, však nejedenkrát jsme již o tom hovořili. Ty pak, Ondřeji, vsedni na kůň a pospěš veškerou naši přízeň objeti, by nám ku pomoci s veškerou svou mocí přikvačili. Zajeď k Čeňkovi, zdvihni Smila, jakož i Bořka a na Dobeše nezapomeň! Nechať všickni v pevnú brň se odějí a na Třesice pospíší. Věz, že jich tu věru bude zapotřebí. A já zatím......."

A pak, aniž by dokončil větu, vyšel na zápraží, vsedl na dosud tam stojícího koně a spěšně vyrazil z brány. Hnal ho v divém trysku černou tmou po cestě ke Kosicím. Jen úzký proužek hvězdné oblohy vedl je černou nocí, nesčíslněkrát mohli si zlámat vaz, unavený kůň každou chvíli klopýtl o kořání, Věnkovi se však vždy podařilo ho otěží pozdvihnout a znovu pobídnout k šílenému běhu. Sám pak připomínal samotného anděla pomsty. Zedraný, zalitý krví vlastní i synovou, ujížděl hvozdem s planoucím pohledem upřeným do tmy.

Když koně konečně zarazil, byl již od Kosic takřka na dohled, avšak právě tak daleko, aby jej ještě nezaslechly stráže na tvrzi. Bylo to na rozcestí, z něhož odbočovala cesta k hradu. Zavedl koně hlouběji do lesa a tam jej na malé mýtince uvázal ke stromu. Dál již pokračoval pěšky. Opatrně se proplížil lesem až k jeho okraji.

Nesl s sebou svou nezvyklou a v Evropě té doby vlastně neznámou zbraň, která se měla až teprve vletech následujících jak se patří proslavit a vlastně i do osudu království Českého zasáhnout. Ten podivný luk k němu doputoval podivnými cestami až z dalekého Albionu, kde si již získal svou reputaci. A ačkoliv se s ním a zejména s jeho účinky, měla Evropa pořádně seznámit až o jedenatřicet let později v bitvě u Kresčaku, přeci se jeden jeho exemplář nevyzpytatelnou hrou osudu dostal do Čech a do rukou Věnkových. A ten pak, dříve než jej šmahem odsoudil, tak, jako již mnozí před tím, si jej nejprve vyzkoušel. A že byl zdostatek prozíravý, okamžitě vytušil jeho skutečné možnosti. Zaplatil za něj tehdy slušné peníze, ale získal za ně zbraň vyjímečných kvalit a po létech cvičení s ní dosahoval i vyjímečných výsledků. A právě proto po ní sáhl bez váhání i při této příležitosti.

Věnek tedy v ruce držel dlouhý anglický luk. Pochopitelně měl i u pasu zavěšený meč a dýku, vždyť bez nich v té době prostě rytíř vůbec nevycházel z domu. Takto vyzbrojen doplížil se tedy ke kraji lesa, opatrně rozhrnul větve a pozorně si prohlížel temnou masu hradu před sebou. Po chvilce však obrátil svou pozornost naopak k lesu. A brzy objevil to, co hledal, totiž vysoký rozložitý buk, rostoucí zcela mimo dostřel tehdy běžných luků a kuší. Kosice totiž, tak jak bylo zvykem, byly krom vodního příkopu obklopeny i vymýceným prostorem, který měl zabránit nepozorovanému přiblížení nepřítele, ale i případnému krytí útočících střelců za stromy. Jak jsme však již řekli, Věnkův anglický luk se vymykal z těchto obvyklých poměrů. Měl daleko větší dostřel a přesnost a průbojnost srovnatelnou s kuší. Věnek si byl tedy jist, že z vyhlédnutého stromu bude schopen účinně zasáhnout kterékoliv viditelné místo tvrze. Navíc ten strom rostl přímo proti průčelí paláce a obytné věže, což ve Věnkových plánech hrálo nejdůležitější roli.

Okamžitě se tedy k němu vypravil. Když však k němu došel, vyskytl se menší dílčí problém. Věnek totiž zjistil, že spodní větve jsou příliš vysoko, než aby na ně dosáhl a hladký kmen zas příliš silný, než aby ho obejmul a vyšplhal po něm. Rozhlédl se tedy kolem a zamířil k mladému habru rostoucímu opodál. Jedinou ranou svého meče jej uťal a ještě ve vzduchu zachytil. Nato jej zbavil větví, krom jediné, té nesilnější, ze které ponechal na kmínku delší pahýl. Takto vzniklý hák pak zavěsil na spodní větev buku a vyšplhal po něm do koruny. Po silných větvích buku již dál stoupal takřka jako po schodech. Jakmile pak vyšplhal nad úroveň okolních stromů, vyhlédl si vhodnou rozsochu, do které se usadil, jakmile si dýkou proklestil mezi větvemi výhled na tvrz a dostatečný prostor pro ovládání luku. A pak již nezbývalo, než se obrnit trpělivostí a čekat. Čekat na příležitost, která nemohla nepřijít.

Kapitola 10.

V níž pomsta dokonána jest.

Ranní slunce se nejprve dotklo Kosických věží, sklouzlo po jejich střechách a posléze i ozlatilo jejich opukové hradby. Tvrz se zvolna probouzela. Brzy již na nádvoří probíhal čilý provoz. Čeleď se nejprve postarala o koně a o dobytek a teď se jejich péče mělo dostat i pánům. Krávy již byly nejen nakrmené, ale i podojené, koně vesele chroupali seno z jeslí, nebo ječmen ze žlabů. Z komína paláce již stoupal dým, svědčící o přípravách snídaně.

A Věnek stále ještě trpělivě čekal, s lukem pověšeným hezky po ruce a s pohledem upřeným k obytné věži a zejména k jejím dveřím. Několikrát se již otevřely a Věnek pokaždé sáhl po luku. Dosud to však nikdy nebyl ten, na kterého čekal. Nakonec se však dočkal. Zívající Rudolt vyšel ze dveří a jak bylo jeho zvykem, opřel se o zábradlí a sledoval dění pod sebou. Netušil, že je v tom okamžiku smrti blíž, než kdykoliv předtím. Věnek totiž ztrhl luk, založil šíp, odhadl směr a sílu takřka zanedbatelného větru, vší silou napjal tětivu a pečlivě zamířil. Dva prsty pravé ruky již uvolňovaly tětivu, když tu náhle Věnek svou zbraň nečekaně sklonil. Ze dveří za otcem totiž vyšel malý Roland a přimkl se k jeho noze. A tehdy Věnka napadla ta ďábelská myšlenka, že vraha svého synka ztrestá daleko hůře, než pouhopouhým zabitím. Vždyť i Písmo svaté praví: oko za oko, zub za zub. A Věnek již více neuvažoval, znovu napnul luk a bez zaváhání tentokrát šíp vypustil.

Tětiva zadrnčela a ten zhruba metr dlouhý posel smrti nezadržitelně zamířil k novému cíli. Proletěl haluzemi, přeletěl vymýcený prostor, přehnal se nad hradbou i přes nádvoří. Jako had se prosmekl zábradlím a plnou silou udeřil do Rolandovi hrudi. Chlapec se s chroptěním svezl k otcovým nohám a ten zprvu ani pochopit nemohl, co že se tu vlastně přímo před jeho očima událo. Nevěřícně třeštil oči na milovaného chlapce, z jehož prsou trčel opeřený konec šípu a spolu s krvavou pěnou z nich unikal i poslední dech. Hoch měl oči překvapením doširoka rozevřené, z koutku úst mu vytékal pramínek krve. Naposled se ještě pokusil vzepřít na loktech, pak však již jen jeho hlava bezvládně udeřila do podlahy.

Rudolt pozdvihl nechápavý pohled k lesu, odkud ten šíp prostě musel přiletět, ale les byl klidný a zcela netečný k té tragédii, která se tu právě odehrála. Marně tedy Rudolt těkal pohledem po těch velikánech, nic mu neprozradili. Přeci mu však pomohli alespoň se vzpamatovat. Nejprve se vrhl k chlapci. Když však zjistil, že mu již není pomoci, odhodlaně vstal. Rázem se v něm probudil starý zkušený bijec, jenž zaplašil zdrceného otce a rázně spustil poplach:

"Hera! Vetčas ruče všickni ke mně! Neščestí stalo se ukrutné! Šelma jakás tu před mýma očima Rolanda střelila a k smrti jej ubila!"

Dvůr pod ním se zahemžil, jak rozhrábnuté mraveniště. V nastalém zmatku však již přibíhá Tas s již nasedlaným koněm. Spěšně dotahuje podpínky, naslouchaje při tom Rudoltovým pokynům:

"Tasi, tamo z lesa, snať od toho dřeva velikého, šíp ten musel kradem přilítnouti. Žeň koně za tím Anciášem! Rynéři, ruče do cejkhauzu a hotovte se u boj! A koní též sedlejte ku stíhání! Brň mou mi schystejte a nestůjte, co solné sloupy. Robte něčeho!"

Tas ani nečekal na konec tohoto proslovu. Vyšvihl se prostě do sedla a vyrazil k bráně. Ta se teprv otvírala a padací most dosud nezapadl do svého lože, když se přes něj jako vichr přehnal. Jel jako ďábel, ale ty okamžiky, které Rudolt ztratil v prvním překvapení, stačily Věnkovi k tomu, aby bezpečně sklouzl ze stromu a zmizel v lese. Nemít za sebou tak zkušeného stopaře, nejspíš by unikl a Rudolt by se nikdy nedozvěděl, jak a hlavně proč zemřel jeho syn. Tas však, veden jakýmsi šestým smyslem, zamířil právě k onomu buku. Tam zahlédl ony osekané větve a tím si potvrdil, že je na správné stopě. Nalézt pak tu skutečnou bylo již pro něj hračkou. A on po ní bezodkladně vyrazil.

Věnek prchal k svému koni. Nepředpokládal, že by o něm Kosičtí vůbec měli vědět, ale přesto běžel co možná nejrychleji. Pak však za sebou zaslechl lomoz způsobený Tasovým koněm a poznal tak, že neunikl pozornosti. Proto ještě více zrychlil, ale zvuky se nepříjemně přibližovaly. Vběhl dokonce již na palouk a uviděl svého koně, dusot kopyt za ním jej však přesvědčil, že k němu nedoběhne. Naráz tedy zastavil a bleskurychle se otočil. Luk měl přehozený přes rameno a nebyl již čas jej ztrhnout, tasil tedy meč a postavil se do střehu. Tas se k němu řítil nejvyšší možnou rychlostí, s mečem vysoko pozdviženým a připraveným k ráně. Věnek však byl hotov ji přijmout a vykrýt. Jaké však bylo jeho překvapení, když jeho sok naráz koně zarazil a obrátil se na útěk. Spustil tedy meč a nechápavě za ním hleděl. Pak jej však konečně napadlo se ohlédnout. A tam spatřil prosté vysvětlení té záhady. Stála tam skupina jezdců v plné zbroji a dřevci založenými k útoku. Ondřej přiváděl skupinu jeho přátel na pomoc Třesicím. Teď, ani nikdy později, nebyl schopen vysvětlit, co jej tehdy přimělo nejet obvyklou cestou, ale vzít to přes les, díky čemuž se takto nečekaně objevili na scéně. Věnek se k nim tedy rozeběhl, spěšně odvázal koně, vyhoupl se do sedla a pak teprve promluvil:

"Právě včas, přátelé moji drazí. Tak a nýčko domů! A tryskem!"

A na ta slova celá kavalkáda obrátila a vyrazila na Třesice.

Kapitola 11.

V níž Třesice Kosickými napadeny jsou.

Na Kosicích mezi tím již vrcholily přípravy k pronásledování a případnému následné- mu boji. Rudolt ani nezašel do domu, zbroj mu tedy vynesli na dvůr a tam jej do ní spěšně oblékali. On u toho neustále přecházel a vydával stále nové příkazy. Také ostatní členové rodu na sebe urychleně navlékali své zbroje. Sloužící zapřahali a sedlali koně, snášeli žebříky i mnohé další pomůcky k možnému obléhání a vše pečlivě ukládali do vozů. Zdánlivý zmatek kupodivu vedl ke kýženému cíli. Brzy byli všichni nachystáni v plné zbroji a v sedlech koní. Zbývalo již jen jediné, totiž dozvědět se, proti komu vlastně táhnout. Tehdy se však dosud otevřenou branou vřítil Tas a veškeré své poznatky stručně shrnul:

„Věnkovicové…“

A Rudolt jen temně odvětil:

„Budiž tedy, táhněmež na Třesice!“

Nato zvedl paži a vyrazil. A s ním se dala na pochod i jeho malá armáda. V čele jel sám vladyka, spolu s korouhevníkem, nad jehož hlavou povlávala zelená rodová korouhev. Za nimi jela těžká jízda, tedy všichni Rudlticové v plné zbroji. Je pak následoval oddíl lehké jízdy, po nich těžká vozba, houfec kopiníků a pak již jen neuspořádaný hlouček odranců.

Kosický by nejraději vyrazil tryskem, ale musel se přizpůsobit vozům a pěchotě. I tak je hnal tak, že občas museli poklusávat. Tas vyjel ještě se dvěma druhy daleko dopředu, kde co ztracenci pečlivě obhlíželi terén, aby za nimi jdoucí oddíl nepadl do léčky. Byli to tedy oni, kdo první dojeli na okraj lesa a na vrcholku návrší spatřili ztichlou Třesickou tvrz. Stála tam bez nejmenší známky života, s pevně zavřenou branou a kolovou hradbou čnící k nebesům. Tas za ní však tušil dobře ukryté obránce. Chtěl tedy Rudolta zastavit, důkladně vše probrat a připravit a pak teprve zaútočit. Kosický však, jakmile tvrz spatřil, ztratil sebevládu a zběsile se vrhl do útoku. Ztrhl s sebou i všechny jízdní. Hnali se s divokým řevem směrem na bránu. Celý šturm však vyzněl poněkud směšně, neboť brána zůstala zavřená a Třesičtí se na hradbách ani neukázali. Nezbylo tedy, než koně před branou zarazit a vztekle zírat vzhůru. A to činili všichni Kosičtí bez rozdílu a s patřičným láteřením. Všechny je však přehlušil mocným hlasem Rudolt, jenž vztekle zvolal k opuštěným hradbám:

"Hej, vy tam, vydejte nám medle a bez prodlení vrahúna synka mého a týnec váš necháme s pokojem! Jináč zle se vám všem povede."

Tehdy vztyčil se teprve Věnek na ochozu nad branou, oděný v zbroji a rukama zkříženýma na prsou. Pohrdavě si pohledem přeměřil Kosické a pak neuznav pohrůžku hodnou odpovědi, ledovým hlasem pravil:

"Kterak vidím, pak právě ty's to, Kosický, komu kování zdobné na rystunku oře schází. A věz, že já tuto jej v pěsti třímám, z čehož plyne nezvratně, že právě ty´s to byl, kdo k smrti ubil syna mého Hynka, pročež msta má po zásluze na tě dopadla!"

Rudolt se však vztekle bránil:

"Toť toliko nehoda byla neščastná, hoch ten pod kůň sám mi spadl, však ty´s s rozmyslem a oumyslně synka mého zmordoval, za což teď trpce budeš pykati."

A s těmi slovy vytrhl jednomu ze svých jízdních z ruky oštěp a mrštil jím po Věnkovi. Ten však, aniž by spustil ruce z hrudi, ustoupil jen o krok stranou a nechal zbraň kolem sebe volně proletět. Nato se znovu postavil na původní místo. Současně se však na hradbách, jako kouzlem objevila řada střelců, mířících přímo do houfu Kosických. Nikdo z nich však nevystřelil, což se za daných okolností jistě dalo chápat i jako nabídka k smíru. Snad právě v tomto okamžiku se dalo vše ještě zarazit. Však nestalo se tak.

Kosičtí nejprve ve zmatku ustoupili, avšak Rudolt, jsa skálopevně přesvědčen o své pravdě, hnal je okamžitě znovu do útoku. Jízda tentokrát v divokém trysku obkroužila celou tvrz a pokoušela se ji ostřelovat. Tentokrát však již za palisádou dobře krytí třesičtí střelci palbu opětovali. A ačkoliv se kosičtí jízdní hnali maximální rychlostí, přeci jen byli pro ně podstatně snadnějším cílem, což se ostatně brzy potvrdilo i prvními, byť lehčími zraněními lidí i koní. Tehdy i Rudolt musel uznat marnost takového počínání a stáhnul svá vojska nazpět k lesu. Věnek tedy měl čas si na chvilku oddychnout, věděl však, že dosud nic není rozhodnuto. Proto neprodleně udílel další rozkazy.

"Přineste více šípů! Též ty jejich hleďte posbírati! Roby, vodu čerpejte do zásoby, na oheň teď s určitostí dojde! Ješku, sem se přesuň, blíže k fortně! Ondřeji, koně nachystejte a nasedlané je v přístěnku u brány ponechte!"

Také Rudolt, vida, že se ho Věnek nezalekl a jen tak se nevzdá, řídil teď již s rozmyslem další přípravy k boji:

"Žebře teď nachystejte a ostatní hajdy do hory. Dřeva tam poražte a ostrví z nich nadělejte! Též beranidlo bytedlné tam vyberte a sem k nám doneste! Dále suchého klestu sdostatek nasbírejte a do otepí svažte! A konečně kluky zápalné a smolné louče vyrobte! Jináč, nežli ohněm, jak zdá se, to nejspíš stejně nepůjde. Vy tam, volských koží, co na vozech jsme přivezli, vodou smočte a na rámy pevně napněte! A vodou nešetřete! Težké sice budou, ale lépe tak ohni a smole odolají."

A jakmile takhle zapřáhl takřka všechny své lidi, obrátil se k Tasovi:

"Ty pak vezmi ambrus náš nejsilnější, kradmo s ním se co nejblíže k fortně připlaz, tam se dobře skryj a příležitosti vhodné vyčkej! Snať splatíme jim stejnou mincí, jakou oni nám zaplatili!"

Tas si tedy vybral nejpřesnější kuši a zmizel s ní v podrostu. Ještě v skrytu lesa ji napnul hákem a pak jako had zmizel ve vysoké trávě. Opatrně se plížil k třesické bráně, využívaje k tomu sebemenší terénní nerovnosti. Nepozorovaně se tak dostal na dostřel k bráně, tam se ukryl za nevysoký keřík, který si k tomu účelu již dříve vyhlédl a zalehl za něj. Keř ho bezpečně chránil před pohledy z tvrze, on však měl bránu před sebou, jako na dlani. Teď teprve založil kovanou střelu do lože samostřílu a ten pak položil volně před sebe. Nezbývalo teď, než trpělivě čekat.

Jakmile dokončili všechny přípravy, chystali se Kosičtí znovu na zteč. Nejdříve se však chtěli pokusit na Třesice vypustit červeného kohouta. Zapálili již pochodně, Jízdní i pěší střelci si již rozebrali ony kluky, tedy zápalné šípy. Dva jezdci vzali pochodně, od kterých si je měli zapalovat a společně vyrazili. Jízdní to brali obchvatem a pěší zas přímo na bránu. Jakmile se dostali na dostřel, připalovali si jeden šíp za druhým a vypouštěli je za hradby. Tam se zabodávaly do dřevěných stěn, ale nejvíc škody nadělaly na slaměných střechách. A ačkoliv je dal Věnek předem polévat vodou, přeci se z nich brzy vyvalil hustý černý dým. Ženy se pokoušely hasit a dařilo se jim alespoň plameny držet pod kontrolou, dým však stále stoupal v hustých chuchvalcích vzhůru k obloze. Vznášel se nad tvrzí, jako temné znamení.

Současně se střelci zaútočila i pěchota. Brala šturmem bránu a kryla se při tom štíty a rámy potaženými mokrou hovězinou. Nesli s sebou beranidlo a množství otepí suchého klestu. Jakmile takto krytí dorazili k bráně, jali se do ní bušit v pravidelném rytmu. Vrata se pod těmi údery prohýbala a otřásala, ale zdálo se, že ještě chvíli vydrží. Obránci, ve snaze jim v této činnosti zabránit, je zasypávali deštěm šípů, lili na ně vroucí smolu a vrhali po nich kamením. Rámy z koží se však osvědčily a útočníky spolehlivě kryly. Věnek věděl, že je jen otázkou času, kdy brána soustředěnému tlaku podlehne. Dal tedy rychle přinést silné trámy a podepřít ji. A při pohledu na ně dostal spásnou myšlenku. Zbylé trámy dal vynášet na věžici, odkud je chtěl vrhat na Kosické.

Dříve však, než k tomu došlo, vyklonil se Budivoj celým tělem přes pažení, aby dolů vrhl medvědí oštěp. A tehdy Tas vypustil svou zákeřnou střelu. Zasáhla Budivoje do prsou právě v okamžiku největšího nápřahu. On jen ztuhl, obrátil udivený pohled směrem, odkud ta nenadálá smrt přiletěla a pak již jen bezvládně přepadl přes pažení dolů na své nepřátele. A jeho tělo, oděné do zbroje, splnilo to, oč se Věnek chtěl pokusit pomocí trámů. Vlastní vahou konečně narušilo celistvost obrané želvy, čehož okamžitě využili třesičtí střelci. Do mezery vypustili své šípy a mezi namačkanými útočníky nemohli neminout. Mezera se začala zvolna zvětšovat a želva se dala na ústup. Zbylo po ní jen opuštěné beranidlo, několik odhozených štítů a hromada roští pečlivě naskládaná u paty vrat.

Jakmile se želva stáhla, nastoupili znovu střelci se zápalnými šípy. Všechny je však tentokrát jedinou salvou umístili právě do oné hromady chrastí, která okamžitě vzplála jediným plamenem, který vyšlehl až vysoko k obráncům, kteří byli vzniklým žárem donuceni se stáhnout. Jazyky plamenů mlsně olizovaly roubení věže i samotnou bránu, která jim prostě nemohla dlouho odolávat. Nastával rozhodující okamžik celé bitevní vřavy.

Kapitola 12.

V níž královští jízdní zasahují.

Po staré cestě z Hradce na Chlumec projížděl tou dobou oddíl královských jízdních. Starý harcovník, Heřman z Oujezda, erbu stříbrného s červenou hlavou, který jim byl hejtmanem, spokojeně podřimoval v sedle, když tu mu jeden z jeho mužů popojel po bok a významně při tom zakašlal. Jakmile ho takto nenápadně probudil, okamžitě spustil:

„Hetmane, probuď se! Tamo, pohleď.“ a ukazoval při tom na sloupec hustého dýmu, který se zdvíhal nad zalesněným návrším vlevo od cesty. Probuzený hejtman tím směrem pohlédl, zamyšleně si promnul již dávno stříbrem prokvetlou bradu a spíš sám k sobě si pod vousy zabrbral:

„K čertu s tím, co zas má toto znamenati? To nejspíš Třesice budou, ty tím směrem leží. Jináč to vskutku možné není. Takový oheň, toť věru nedobrá je věc. Jeďme to tam obhlídnout a případně i ruku pomocnou k dílu přiložiti!“

A s těmi slovy pobídl koně, který dosud také poklimbával a prudce vyrazil vzhůru po sluncem zalité pasece směrem k lesu. A Heřmanovi muži jej, jak již mnohokrát před tím, bez reptání následovali. Přehnali se vysokou seschlou travou, prodrali se hustým podrostem na pokraji lesa a pak mezi vzrostlými stromy znovu nabrali na rychlosti. Brzy se přehoupli přes vrchol kopce a počali sjíždět do údolí. I v tak divokém tempu se ti zkušení harcíři dokázali držet, alespoň zhruba v pevném šiku. Celý oddíl se prosmekával mezi stromy, přeskakoval padlé kmeny a strouhy. Heřman již byl přesvědčen, že vskutku směřují na Třesice, o čem však zatím neměl ani tuchy, byl skutečný důvod onoho ohně. Měl jej však brzy zjistit. Mezi stříbřitými kmeny bučiny před nimi probleskla volná obloha, oni se prodrali okrajovým houštím, přenesli se přes poslední příkop a naráz se údolí s hořící tvrzí před nimi rozevřelo jako kniha. A zkušený hejtman měl okamžitě tu knihu i přečtenou. Než však stačil cokoliv říci, či učinit, rozletěla se zcela nečekaně hořící vrata a z nich se vyřítila jízda Věnkoviců k zoufalé protizteči.

Věnek, ženoucí se v čele na svém vraníku, napadl nejprve ve zmatku prchající kosickou pěchotu. Projel jimi, jako nůž máslem a zanechal za sebou krvavou žeň. Rudolticové však nemeškali a hnali se svým knechtům na pomoc. Ale i z planoucí brány vypadl odvážně pěší oddíl vedený Ondřejem. Jeho část oštěpy rozmetávala hranici u brány, většina se však rovnou vrhla do boje s decimovanou pěchotou rudoltickou. Obléhání hořící tvrze se tak naráz proměnilo v divokou polní šarvátku, v níž hrozilo vzájemné vybití obou rodů.

Heřman tedy již neváhal a rozjel se směrem k bojujícím. Jeho muži se rozvinuli do širokého vějíře, což jim v konci umožnilo naráz obklíčit celé bojiště. Bojem zdivočelí bijci ani nepostřehli jejich náhlý a nečekaný příjezd a proto dal hejtman povel trubačovi a až teprve jasný hlas jeho fanfáry dolehl k sluchu bojujících. Bojový ryk však jen zvolna opadal. Do toho však zazněl hřmotný hlas hejtmanův:

"Ustaňtež! V jméně samého krále vás vyzývám, v tuto chvíli zastavte boj! Ustaňte, povídám a bystře mi kdos bez vytáček povězte, cožpak se to tu po čertech vlastně mezi vámi událo!"

Nesporná autorita obsažená v tomto stručném projevu, nepochybně též umocněná lesem kopí ježících se ze všech stran, nesporně zapůsobila a boj ustal. Bitevní vřava tedy utichla, nikoliv však nesmiřitelný vztek a zášť na obou znesvářených stranách. Autoritě hejtmanově se sice podvolili, avšak s evidentní nevolí. Věnek pak, zbrocen potem a krví, předjel před hejtmana a obrněnou pravicí ukázal na Rudolta:

"Tuten hrdláč neřestný mi dvé synův zmordoval a zboží ohněm i mečem napadl!"

Obviněný Rudolt nemeškal a také koně popohnal k Hejtmanovi:

"Totě bohapustá lež! Ty´s prvý se k domu našemu kradem, co šelma lítá připlížil a Rolanda mého zákeřně žitie zbavil!"

"Vrdloužeš! Kdožpak zmordoval Hynka našeho a co mršinu jej v hoře pohodil a na pospas divé zvěři ponechal? Kdožpak jiný, ne-li ty! A o tom důkaz nezvratný v rukách pevně držíme a nedáme si pravdy této vzíti."

Hejtman si znovu zamyšleně promnul strniště na bradě a pak otevřeně přiznal:

"Totě věru divná a zpropadená věc. Na to jest můj rozum vojáka nejspíš krátký. Však vím sobě rady. Na Hradci teď právě, u králky vdovy, návštěvou dlí pan Jindřich z Lipé, královský podkomoří. Nechať tedy on, z moci ouřadu svého, spor váš spravedlně posúdí a ortel konečný v něm vynese. Pročež nýčko kvapem tuto na hromadu všickni zbraní složte, medle rukou společnou oheň uhaste a pak hajdy všickni, s námi pěkně na Hradec!"

Kapitola 13.

V níž do Hradce Králové dorazí.

Na hradeckou se napojili notný kus od místa, kde ji opustili, neboť hejtman tentokrát zvolil obvyklou cestu vinoucí se údolím. Poklidnou krajinou jeli klusem, jen občas koně pohnali do cvalu. Pouze tímto způsobem se dala i ta nejdelší vzdálenost projet, aniž by pod tebou padl kůň vyčerpáním. Konečně do Hradce zase nebylo tak daleko, ale Oujezdský spěchal, aby se toho nepříjemného a zapeklitého problému co nejdříve zbavil. Nevraživé pohledy vrhané zpod zakaboněných čel příslušníků obou rodů příliš k dobré náladě nepřispívaly a tak je královští raději od sebe oddělili a dál jeli všichni mlčky.

Tak s podvečerem dojeli k ještě otevřené hradecké bráně, projeli jí a úzkými uličkami stoupali k vlastnímu hradu. Hradní brána se před nimi dokořán otevřela, jakmile se ocitli v dohledu. A tak kopyta jejich koní bez překážek zaduněla po padacím mostě, rozezněla ozvěnu v klenuté bráně, zaskřípěla po dláždění hradního nádvoří, aby nakonec stanula před vchodem do paláce Hradecké paní, královny vdovy.

Eliška, zvaná Rejčka, vdova po dvou českých králích, přes zřejmou nepřízeň mladé královny Elišky Přemyslovny, tu žila celkem spokojeně na svém věnném údělu, obklopena a hýčkána svým malým dvorem a pro svou krásu i houfem dvorných ctitelů. Mezi těmito šťastlivci se občas objevil i sám král Jan, ale nejpřednější místo si mezi nimi bezpochyby získal v té době jediný skutečný vládce Čech, královský podkomoří, pan Jindřich z Lipé, jenž shodou okolností právě dlel na Hradci a dělal mladé vdově společnost.

Houfec umouněných a krví zbrocených zajatců pochopitelně vzbudil na Hradci pozornost. Nejen stráže, ale i mnozí další seběhnuvší se zvědavci je okukovali ze všech stran a pobaveně si o tom mezi sebou šuškali. Heřman z Oujezda i jeho muži je však střežili beze slova vysvětlení. Pak však ze dveří vyšel starý hofmistr a obrátil se přímo na hejtmana:

"Tož, cos nám to přivezl, Heřmane?"

"Inu, dva kohúty rozkacené přivedl jsem i s jejich rody. Vádu jejich věru nelehké jest posúditi, pročež sem na Hradec jsem je pohnal, by pan podkomoří sám při tu zapeklitou rozsúdil. Žádám proto tebe, hofmistře, bys mu o tom bez prodlevy zprávu podal!" odpověděl hejtman.

Kapitola 14.

V níž Jindřich z Lipé ortel vyřkne.

Královna vdova seděla u okna, vyšívala a naslouchala při tom luzným tónům, které pro ni na loutně tvořil mladičký truvéř. Jindřich z Lipé stál opodál opřen o dřevěné ostění a kochal se nejen hudbou, ale zejména nevšední krásou Eliščinou. Tehdy hofmistr bezhlesně vklouzl do dveří a opatrně, aby nevyrušil svou paní, přistoupil k Lipskému a sotva slyšitelným šepotem ho zpravil o podivném dění na nádvoří. Jindřich se zamračil, ale nakonec se přeci jen odlepil od zdi a přistoupil ke královně:

„Odpusť, urozená paní, že ruším tě v ušlechtilé zábavě, však povinnostě ouřadu mého mne neodkladně volají. Pročež nucen jsem o dovolení tě prositi, bych se mohl za tím oučelem vzdáliti.“

Eliška k němu vzhlédla s rozšafným úsměvem:

„Příteli drahý, což já, vdova ubohá, mohla bych ti jakkoliv v činech tvých brániti?“

Jindřich odpověděl ve stejně rozverném duchu:

„Oh, paní má nejvzácnější, jen poruč a uhlídáš.“

„I kdeže, pane Jindřichu, toho by mi země naše česká nikdáž neodpustila, kdybych v ouřadě ti bránila.“ a královna blahosklonně pokynula, Jindřich se dvorně uklonil a spolu s hofmistrem opustil sál. Setmělými úzkými chodbami pak došli až k malým dvířkům, kterými vešli do rozlehlé místnosti, kterou obvykle na Hradci užívali k soudním jednáním. Klenutou sál již osvětlovala řada loučí na stěnách a několik voskovic na černých stojacích svícnech v jeho průčelí. Zde stály i jediné dva kusy nábytku. Na vyvýšeném stupni stálo pohodlné křeslo a po straně pak písařův pulpit.

Jindřich tedy důstojně vkráčel a usadil se v křesle. Pohledem přejel přes zapisovatele na Oujezdského, jenž stál v popředí a pak se dlouze zahleděl na oba znepřátelené houfce tísnící se v šeru sálu. Řady kopiníků, stojících podél zdí, ani neuznal hodné pohledu. Pak se konečně obrátil k hejtmanovi:

„Tak oč tu běží, hetmane?“

Heřman si rozpačitě popotáhl špičku kníru a odpověděl:

„Inu, jak již jsem řekl hofmistrovi, dva kohúty rozkacené i s jejich rody přivedl jsem. Vádu jejich věru nelehké jest pro mne posúditi, pročež sem k vám na Hradec jsem je pohnal, bys ty, pane, sám je rozsúdil.“

Lipský, vida jeho rozpaky, ho vlídně povzbudil:

„Nuže pověz tedy, cos o meritu sporu toho zatím zvěděl.“

„Urozený pane, tuto vladykové z Kosic a Třesic vedou spolu vádu, kterážto v řež krhavou přerostla a v níž jest, alespoň pro mne, viníka tuze obtížné rozeznati. Pročež snažně prosím a žádám tebe, co podkomořího, bys je z moci ouřadu svého jak náleží vyslechl a při jejich spravedlně posúdil a rozsúdil.“

Jindřich se tedy obrátil nejprve k Rudolticům:

„Povězte, kdože jest hlavou rodu vašeho!“

Kosický postoupil o krok a odpověděl:

„Já to jsem, urozený pane, zeman Kosický Rudolt, co stojím tu pokorně před tebou.“

 Jindřich tedy soustředil pohled na něj a poručil:

„Nuže tedy, ty první promluv! Kterak k tomu všemu došlo?“

Rudolt do široka rozpřáhl ruce a spustil:

„Pouhou náhodou neščastnou, vznešený pane, vskutku toliko náhodou. Vprostřed hvozdu šírého mi na lovu přímo pod kůň umouněnec jakýsi spadl a rozrazivše si leb o skálu, na místě tom ostal ležet. Pravdou jest a to doznávám, že nevěda, kým jest ten hoch, nechal jsem jej tam v mechu ležeti, domnívaje se, že toliko o pancharta cháma jakéhosi běží, jakých v  dnešních pohnutých dobách po lesích nemálo se potuluje. Vězte, pane, to vskutku státi sie muože. Však nazejtří, časně z rána, tento tu připlížil se kradem, jak liška do kurníka a s oumyslem bezectným mi synka mého zmordoval. Tehdáž zvedl jsem čeládku svou a vedl ji šturmem na Třesice, bych odplaty spravedlné dosáhl.“

Nato se Jindřich obrátil k Věnkovicům:

„Hm….A co vy k tomu muožete dopovědít?“

Věnek tedy vystoupil a směle spustil:

„Pane, jsemť Věnek, oudělem na Třesicích a starší rodu našeho. A povím ti, že pravdou svatou jest, že tento arcilotr prvý mého chlapce žitie zbavil a nechal jej, co mršinu v hoře ležeti. Však ne dosti toho! On zboží mé ohněm a mečem hrubě napadl a v boji tom pak padl i druhý můj syn Budivoj a řada dalších. Ti všickni leží teď pospolu na Třesicích nepohřbeni, zatímco vrah jejich stojí tuto před námi nepotrestán.“

Jindřich se již během Věnkovi řeči zachmuřil a pak rozvážně pronesl:

„Toť věru zatrolená věc a tuze nelehké jest o ní rozhodnouti. Nejlíp by bylo, alespoň dle mé mínky, k smíru jakémusi dojíti. Co na to povíte?“

Však tento celkem rozumný návrh se nestkal s pochopením. Ještě dřív, než soudce domluvil, již vyletěl Rudolt:

„Já s vrahúnem tím paktovati se nemíním a nebudu!“

„Však ani já ne! Vždyť toť by již žádná spravedlnost v světě nebyla! Vždyť já dvé synů ztratil a kolik lidu a zboží lehlo popelem! Což by vůbec bylo možno s lotrem tím jen tak se smířiti? Toť věru věc je nemožná!“

A Rudolt hned kontroval:

„Arciť, že nemožná! O tom ani uvažovati smyslu nemá!“

A z obou táborů se ozývaly jednotlivé výkřiky:

„Baže…“

„Toť pravda pravdoucí…“

„Vrahúni jsouť to všickni…“

„Lišky podšité…“

„Hanba…“

„Psi krvaví…“

„Zběř jest to pouhá…“

„Bestie vlčské…“

A než se kdo nadál, vrhli se znovu všichni na sebe. A že byli beze zbraní, pustili se do sebe pěstmi, či svírali se v těsném sevření. Z přihlížejících se první vzpamatoval pán z Lipé a okamžitě zvolal:

„Stráže! Nestůjte, jak zařezaní a napravte těm zlolajníkům hlavy! A hřbetů jim nešetřte! Naložte jim, co unesou!“

A stráže vskutku nelenily a jaly se ratišti kopí plnit jasný příkaz. Brzy se jim podařilo oba rody od sebe oddělit a přitisknout je dřevci k protilehlým stěnám. Jinřich pak vstal a tvrdě vynesl definitivní rozsudek:

„Pakliže dohody nižádné schopni a ochotni nejste a v lidských silách spor tento rozhodnouti možné není, nechať jej tedy Bůh rozhodne! Tímto vyhlašuji v sporu tomto Ordál, čili soud Boží. O sobotě, o druhé hodině po slunce východu, nechať se oba zemané, jak Kosický, tak i z Třesic, dostaví za hradby městské, na místo k oučelu tomu předem vybrané a uchystané, jeden každý s pěti vybranými zbrojnými svými, koňmo a v plné zbroji. Tam nechať je za podmínek rovných v okolu pře tato jednou provždy rozhodnuta. Tak jsem určil a tak se i stane!“

Kapitola 15.

V níž veškeré přípravy k soudu Božímu jsou již dokonány.

A vskutku, stalo se. Během doby, jež do soboty ještě zbývala, nepřestávaly bušit tesařské širočiny a kladiva všech těch, kteří připravovali scénu pro ono dosud nevídané divadlo. Tesaři budovali okrouhlé kolbiště z pevných klád, nad kterým se tyčila tribuna pro nejvzácnější hosty. V jejím patře zřídili zvláštní kóji pro královnu a pana podkomořího. Vše bylo potaženo rudým suknem, jen královnina lóže byla vyzdobena vzácnými čalouny a zastřešena aksamitovým baldachýnem. Po stranách okolu vztyčili dva větší stany, jeden v barvě rudé a druhý zelený, podle heraldických barev obou rodů. V nich se ubytovali a připravovali vlastní účastníci Ordálu, Rudolticové s Věnkovici.

Ordálem žilo celé město. Většina jeho obyvatel se přímo, nebo nepřímo podílela na přípravách. V krčmách i na tržišti se o ničem jiném nemluvilo. Zpráva o něm se jako bleskem rozletěla po kraji a do města se počaly sjíždět davy zvědavců. A s nimi přitáhli i trhovci, nejrůznější kejklíři, helmbrechtnice a mnozí další darebáci. Hostince byly v mžiku plné a tak za hradbami, v blízkosti budované dřevěné arény, povstalo stanové městečko, které si svou velikostí se samotným Hradcem brzy nezadalo. Všechny ty davy, lačné krvavé podívané, řádily v bezuzdné zábavě a hříchu, přinášely však městu, jeho obyvatelům i jeho paní nemalé zisky. Zásoby jídla i pití mizely v neuvěřitelném množství a za neuvěřitelné ceny. Napětí v celém tom lidském mraveništi stoupalo až k neunesení. V táboře docházelo k častým hádkám i krvavým potyčkám. A čím více se osudný den přibližoval, tím divočejší a krvelačnější nálada v něm panovala.

Podivnou vyjímkou byly kupodivu oba stany vlastních bojovníků. Ruch panující všude kolem se jich jakoby vůbec nedotýkal. V obou stanech panovala atmosféra plná odhodlání, nesla však v sobě i dobře skrytý prvek zasmušilosti. V pátek se všichni postili a noc před bojem trávili v tichém rozjímání. Jen zcela výjmečně někdo z nich prohodil nějakou poznámku. Plně se soustřeďovali na nadcházející střetnutí, jež mělo rozhodnouti o všem.

A tak již za ranního kuropění započali s posledními přípravami. Šest vybraných bojovníků z každého rodu se oblékalo do svých nejlepších zbrojí, které pochopitelně odpovídaly zemanskému postavení svých majitelů, které však přesto byly typickými ukázkami ochranného odění té doby. Jejich základem byla stále ještě kroužková brň a lhostejno, zda pletená, či našívaná. Na ní se však již objevovaly první doplňující kovové pláty, leckdy ještě potažené kůží. Samozřejmostí již byly kovové rukavice, nákolenky, kůrky kryjící předloktí, myšky na loktech a ajlétes na ramenou. Většina měla i nějaké to zesílení na prsou. Buď prsní plát na koženici, nebo prošívanici, či dokonce plátovou vestu, kryjící již nejen prsa, ale už i boky a část zad. Na hlavách měli povětšinou šlapy se závěsy, ale objevil se tu i poslední módní výstřelek, tedy přilba se sklopným hledím. Ti, kteří měli šlapy třímali v podpaží velké kbelcové helmy ozdobené krydly a jak pouhým rytířům přináleží i heraldickou točenicí. Na zbroje měli všichni navlečeny varkoče v heroldských barvách svých rodů. Rudolticové zelené a Věnkovicové zas jasně červené. Na bocích jim ležely ozdobné rytířské pásy, na nichž byly zavěšeny meče a dýky. Ostatní zbraně, jako sekery, bijáky, palcáty, či bojová kladiva, již visely u sedel. Jen dřevce zatím stály opřené ve stojanech před stany. Také koně již stáli nachystaní na úvazištích, nasedlaní a nauždění. Někteří nesli heraldické čabraky. Tesičtí opět červené s trojicí žlutých štítků a Kosičtí zas zelené, poseté stříbrnými kosáky. Ostatní měli alespoň zdobně řezané a kovem zesílené řemení, takřka dokonale kryjící prsa, ale zejména záď a slabiny koně.

Všech dvanáct nachystaných bojovníků pak postávalo, či na truhlách posedávalo v obou stanech. Občas některý z nich přistoupil ke vchodu a zrakem přelétl shromážděné davy. Častěji však jejich zachmuřené pohledy zabloudily k protějšímu stanu. A tehdy se zalily temnou zlobou.

Kapitola 16.

V níž Ordál sám se odehrává.

Již před rozbřeskem se davy lidí tísnily kolem arény. Jednak aby jim nic neuniklo a jednak aby si zajistily výhodnou pozici a dobrý výhled. Napjaté čekání tedy provázelo mnohé strkání a dohadování. Konečně se rozezvučel kostelní zvon a z městské brány vyjel za nadšených ovací průvod nejvzácnějších hostů. V jeho čele jel Heřmanův jízdní oddíl a plecemi svých koní nemilosrdně rozrážel srocený dav. Za nimi kráčeli pištci a trubači a po nich dvě řady tamborů. Temné dunění jejich bubnů provázelo každý krok zvolna se přibližujícího průvodu. Za bubeníky jeli dva jízdní korouhevníci, z nichž jeden nesl zemskou korouhev se stříbrným lvem a druhý pak žlutou se zkříženými ostrvemi pánů z Lipé. A po nich se již davy dočkaly toho, nač, krom následné krvavé podívané, nejvíce čekaly. Na vznosném bílém mimochodníku přijížděla královna vdova a po jejím boku ji na černém hřebci doprovázel pan královský podkomoří.

Rejčka byla oděna v světlezelené sametové roucho krumplované zlatem a zdobeném drahými kameny. Dlouhé zlatavé vlasy měla spleteny do dvou bohatých prstenců po stranách hlavy. Čelo jí zdobil královský diadém, na němž byl zavěšen nadýchaný takřka průhledný šlojíř, na okrajích také bohatě vyšívaný zlatem. Na ramenou měla temně rudý plášť podšitý hermelínem, jenž volně splýval až na koňskou záď, kterou takřka celou zakrýval. Nohy měla obuté do tmavozelených střevíců křížem prošívaných zlatou nití. Na rukou měla několik vzácných prstenů, svou vznosnou šíji však ponechala bez šperků. Věděla, že nejlepším šperkem je její vlastní krása. Její oř andaluské krve nesl řemení z jasně červené kůže, zdobené množstvím zlatých tepaných falér a kráčel vysokým vznosným krokem.

Jindřichův hřebec, tančící mu po boku, byl zakryt čabrakou zlatavé barvy, posetou malými erby s ostrvemi a podšitou černým flórem. Také jeho černé sedlo a uždění zdobilo zlato. A veškerou tu nádheru doplňovala, ne-li zastiňovala, Lipského zbroj. Jel sice bez helmu a prostovlasý, ale přesto vypadal vskutku velkolepě. Jeho paže a nohy kryly masivní pláty zlaceného plechu, jenž tisíci odlesky odrážel sluneční svit, až oči přecházely. Tělo měl oděné do plátové vesty, přes kterou však měl přehozen černozlatý brokátový varkoč. Černozlaté byly i jeho brněné rukavice. Boky mu obepínal masivní rytířský pás, na němž měl zavěšen nádherný meč v bohatě zdobené pochvě. Jeho bledá tvář, orámovaná dlouhým havraním vlasem a pěstěným vousem, jen doplňovala celkový dojem absolutní vznešenosti a dokonalosti.

V porovnání s nádherou tohoto páru se všichni dvořané, vzácní hosté i nejbohatší měšťané, kráčející v průvodu za nimi, zdáli být poněkud vybledlými, byť i oni se pochopitelně předváděli v plné své nádheře. Po stranách průvodu dvě řady kopiníků, majících za úkol udržet tísnící se dav v uctivé vzdálenosti od vznešených hostí. Na samém konci průvodu kráčel kněz s dvěma ministranty, z nichž jeden nesl kadidelnici a druhý vysokou hořící svíci.

Hejtman Oujezdský se konečně prodral se svými muži až ke vchodu na tribunu. Tím splnil hlavní část svého poslání. Nikdo z nich však nechtěl o tu podívanou přijít. Objeli tedy tribunu zezadu a bezohledně vjeli mezi diváky tísnící se od noci po jejím boku, což se pochopitelně neobešlo bez reptání a nadávek. Heřman toho však nedbal. Oni budou ze sedel svých koní mít celou podívanou jako na dlani a co si o tom myslí ta reptající lůza ho ani za mák nezajímalo. Mezi tím již kolem vchodu prošli i pištci, bubeníci a korouhevníci a zaujali svá předem určená místa.

Jindřich z Lipé zastavil svého oře před vchodem, svižně přehodil pravou nohu přes krk koně a sklouzl ze sedla tak lehce, jakoby ani nenesl na svých bedrech těžkou plátovou zbroj. Nato hodil otěž svému pážeti a přistoupil ke královninu koni. Po jeho boku dvorně poklekl na jedno koleno, čímž nabídl to druhé co stupínek k sestoupení. Pak podal králce ruku a ona vděčně a s úsměvem nabízenou službu přijala a bezpečně sestoupila z koně, což bylo davem kvitováno nadšenými výkřiky. Jakmile sestoupila, Jindřich povstal a galantně jí nabídl rámě. Královna do napřažené dlaně vložila svou něžnou ručku a společně pak stoupali po schodišti vzhůru do lože. Tam se oba usadili do pohodlných křesel a vyčkali, dokud se i členové jejich doprovodu neusadili do lavic na vyvýšené a zastřešené tribuně. Jakmile se tak stalo, Jindřich se důvěrně naklonil ke královně a zašeptal:

"Máš snať ještě nějaké přání, paní má? Či můžeme již započíti?"

Královna vdova jen sotva znatelně pokynula a nato Lipský povstal a přistoupil k pažení. Jakmile se dav pod ním utišil, hlasitě zvolal:

"Nuže tedy páni rytieři, do sedel a do okolu!"

Pak se znovu pohodlně usadil a sledoval účinek svých slov.

Z obou stanů vyšly šestice bojovníků a přistoupily ke koním. Jako jeden muž se naráz všichni vyhoupli do sedel a jako svíce se v nich narovnali. Nasadili si a dotáhli těžké přílby a jejich řetězy připjali k prsním kroužkům. Zbrojnoši jim spěšně podávali štíty a dřevce, které si rytíři prozatím opírali do třmenů. Jakmile byli všichni nachystáni, pán z Lipé pokynul rukou a sloužící odsunuli břevna okolu před oběma stany. Jakmile tak učinili, zavířily bubny a válečníci vjeli na kolbiště. Jezdci se seřadili před svými stany a klády za jejich zády opět zapadly na svá místa.

Tak stáli mlčky proti sobě, Kosický Rudolt, jeho bratr Děpolt a jejich synové Rejmut, Liepolt, Dětřich a Dětmar na straně jedné a Třesický Věnek, jeho bratři a švagři Čenek, Smil, Bořek a Dobeš, spolu s posledním jeho synem Vítkem na straně druhé. Úzkými průzory přileb si měřili své soky, pozvolna se však všechny helmy otáčely směrem k tribuně. Nato zazněly fanfáry trubačů a Jindřich z Lipé znovu povstal, aby vyřkl ortel:

„Mezi rody těmito vzplál před časem spor krvavý, v němž nelze viníka jednoznačně určiti, pročež rozhodli jsme se k pomoci Boží obrátiti. Nechať tedy Bůh sám při tuto rozřeší!“

Po těchto slovech vstoupil do okolu kněz, posvětil jeho půdu a požehnal oběma protivným stranám, načež se urychleně vzdálil, ponechávaje již prostor jen samotným bijcům.

Všechny pohledy se s napětím stočily ke královně. Znovu zavířily bubny a Rejčka pomalu zdvihla vzhůru ruku držící lehounký bělostný šátek. Napětí dostoupilo vrcholu. Pak jemný stisk královniných prstů povolil a šátek se začal snášet k zemi. Bubny naráz ztichly a nastalé ticho prořízl divoký řev vyrazivších válečníků. Drny, vytržené urputným záběrem kopyt jejich ořů, odlétly až za hrazení a oba sevřené šiky proti sobě vyrazily. Hroty kopí se sklonily a nalezly si cíl. Obě řady se k sobě nezadržitelně přibližovaly. A již se ozval třeskot nárazu, praskot lámaných dřevců a výkřiky prvních zasažených.

Většina zkušených turnajníků první ránu buď useděla, nebo štítem vyvedla stranou. Jen mladý Vítek opustil sedlo, než však ostatní jezdci otočili koně, již se hrabal na nohy, dobýval meč z pochvy a kryt štítem chystal se k obraně. Ostatní zatím brzdili a otáčeli koně. Někteří odhazovali trosky zlámaných dřevců a strhávali si z hlav kbelce. Tyto těžké uzavřené přílby jim pak visely na zádech, připnuty řetězy k prsnímu plátu. Ti však, kterým jejich lance první střet vydrželo, jej užili i k dalšímu boji. Učinil tak i Dětmar, jenž svým druhým nájezdem atakoval již opěšalého Vítka. Vítek však ránu dovedně vykryl štítem, nechal po něm hrot kopí sklouznout a okamžitě sekl mečem po míjejícím ho dřevci a jedinou ranou ho přeťal. Po celém kolbišti teď současně probíhala řada střetů.

Věnek, jenž zlomil dřevec o Rudoltův štít, stačil jen s obtížemi a na poslední chvíli vydobýt svůj meč a přichystat se na nový divoký útok Rudoltův. Kosický totiž, ledva srazil Věnkovu ránu, na místě zarazil koně, obrátil jej na zadních a rovnou ze svíce mohutným odskokem opětovně zaútočil. Hrotem svého kopí mířil na nekryté pravé rameno Věnkovo. Třesický však neztratil duchapřítomnost, zůstal stát a soustředil se na rychle se blížící hrot kopí. V kratičkém zlomku sekundy, který k tomu měl k dispozici, jej zachytil ostřím svého meče a vyvedl stranou. Okamžitě pak hlavicí zbraně zaútočil na sokovu hlavu, která se mu díky rychlosti soupeřova koně právě dostala do rány. Kosický se však té strašlivé ráně bleskurychle vyhnul prudkým záklonem, takže Věnkova obrněná pěst jen bezmocně zasvištěla nad jeho přilbou a pak ho již kůň odnesl z dosahu. Třesický však nemeškal, obrátil a jal se ho stíhat. Kosický, ujížděje v plném trysku, odhodil lance a ztrhl si kbelc. Nato tasil meč a prudce obrátil koně. Oba meče o sebe třeskly, až odletěl snop jisker. Oba plným cvalem se míjející soci měli čas jen na jednu jedinou ránu. Okamžitě se tedy otočili a znovu se k sobě přiblížili. Tentokrát se střetli štítovou stranou a začali kolem sebe navzájem kroužit. Zuřivě při tom bili do štítů i do krytů zbraní.

Tou dobou již všichni bojovali meči. Někde bylo vidět delší výměnu, jinde zas jedinou prudkou ránu a následné odpoutání od soupeře. Každý se zoufale snažil nepřítele donutit udělat nějakou chybu a tu pak využít ve svůj prospěch. V tom totiž tkví tajemství dobrého šermu a jízdního obzvlášť.

Třesický Smil byl sražen z koně, však bil se dál opěšalý, stejně, jako Vítek. Čeněk sváděl zuřivý boj s Rejmutem. V jednom okamžiku se Kosickému podařilo zachytit a vyrvat mu jeho meč, ale Čeněk ho vzápětí udeřil plnou silou brněnou rukavicí přímo do obličeje a uvolnil se tak. Okamžitě vytrhl biják a zaútočil jím. Jediná rána do hlavy dosud otřeseného Rejmuta a již se nezadržitelně zřítil pod kopyta koní. Vítek zatím statečně odolával, odrážeje zběsilé nájezdy Rudolticů. Během boje však neustále postupoval směrem k svému koni stojícímu opodál. Jakmile se pak na okamžik uvolnil, vyšvihl se znovu do sedla a dál opět bojoval koňmo.

Tuhý boj sváděli i Bořek s Děpoltem. Zezadu však nečekaně přiskočil opěšalý Smil a uštědřil Kosickému do zad takovou ránu, až bezmocně rozhodil ruce. Takto odkrytý okamžitě inkasoval sek i od Bořka a řítil se k zemi. Z prachu se mezitím ztěžka zdvíhal zraněný Rejmut. Přilbu měl deformovanou a obličej zalitý krví. Přesto se mu podařilo dostat se na nohy a mátožně se potácel ke koni. Po několika marných pokusech se mu dokonce podařilo vyškrábat se do sedla. Krom Děpolta tedy zatím v prachu zůstalo ležet několik vyražených a jeden přeražený meč a dolámaná kopí.

Rudolt právě vyrazil na Dobeše. V ruce pevně třímal těžké bojové kladivo. Při nájezdu je zdvihl vysoko nad hlavu a nechal je plnou vahou dopadnout na dřevěnou jezdeckou pavézu Věnkovicovu. Štít se rozpadl na kusy, ale Dobeš z toho vyvázl nezraněn. Věnek zas hnal koně za Liepoltem. Dohnal jej a najel zleva. Bil ho pak zběsile do zad. První ránu zachytila přilba na zádech a další se Liepolt zoufale snažil krýt štítem i mečem spuštěným přes rameno. Naštěstí mu přispěchal na pomoc Dětřich a společně se pak do Věnka pustili. Opodál šermoval Dětmar s Vítkem. Tlačil ho na hrazení a evidentně nabýval vrchu. Z divokého chumlu bojujících se však opět nečekaně vynořil Smil, kterému se zřejmě úloha pěšího záškodníka zalíbila, a strhl nic netušícího Dětmara z koně. Okamžitě však byl napaden Rejmutem. Uchopil tedy levačkou Dětmara kolem krku, pevně jej stiskl a užíval ho místo štítu. Uvolnivší se Vítek však nelenil a jedinou dobře mířenou ranou znovu srazil Rejmuta z koně. Než jej však stačil dobít, přitrhl mu na pomoc do běla rozpálený Rudolt. Smil prudce odhodil přiškrceného Dětmara a znovu se vrhl Vítkovi na pomoc. Dětmar, ačkoliv zoufale lapal po dechu, zdvihl ze země jeden z mečů a vyrazil na Smila. Všichni čtyři, pěší i jízdní, se teď bili v jediném chumlu. Navíc synovi přispěchal na pomoc Věnek. Smil se tak mohl soustředit na pěší duel s Dětmarem. Tomu se však po chvíli podařilo nadhozem odkrýt soupeřovu hruď a prudkým vodorovným sekem ji zasáhnout. Odvážný Smil se tedy skácel k zemi. Kousek odtud se pokoušel zpod kopyt dostat kašlající a krev plivající Děpolt. Jako prvý opouštěl bojiště. Podvalil se pod hrazením a tam zůstal ležet. Odmítl však nabízenou pomoc a dál alespoň sledoval urputný boj. Právě před ním se dostali do pevného klinče Liepolt s Dobšem. Liepolt pobídl koně a sevření nepovolil, takže vytáhl Dobše ze sedla, Okamžitě jej však pustil a vyrazil k dalším bojům. Dobeš se však v mžiku zvedl a atakoval Dětřicha. Již dvakrát těžce zraněný a silně krvácející Rejmut se s obdivuhodnou zarputilostí znovu vydrápal do sedla. Bořek zběsile dorážel na opěšalého Dětmara. Ze skrumáže se náhle oddělil Vítek a jedinou ranou pěšáka skolil. Oba jezdci se vzájemně povzbudili divokým gestem a znovu vyrazili do líté řeže. Když tu se mezi nimi jako blesk prohnal zkrvavený Rejmut. Mečem vykryl Bořkův úder na svou hlavu a vzápětí ťal vodorovně po Vítkovi a srazil jej z koně. A dokázal se dokonce vyhnout i další ráně Bořkově a odpoutat se.

Děpolt tedy již definitivně ležel mimo bojiště a také Smil se z posledních svých sil dopotácel k pažení a u něj nezadržitelně padl. Vítek ležel bezmocně uprostřed bojiště a Dětmar se plazil z dosahu boje do bezpečí. Síly byly dosud vyrovnány. Věnek se bil s Rudoltem, Dětřich s Dobešem, Liepolt byl tísněn Čeňkem a Bořkem. Rejmut mu spěchal na pomoc, dojel však pozdě. Liepolt padl pod Bořkovou ranou. Okamžitě však byl pomstěn najíždějícím Rejmutem. Čeněk se však na něj vrhl a bil ho hlava nehlava, ale Rudolt mu přispěchal ku pomoci a vysvobodil ho. Dobeš byl vážně zraněn, ale dosud se držel v sedle. Dojel však jen k hrazení a přepadl přes něj. Rozvášněný Věnek srazil Dětřicha a Čeněk zas Rejmuta. Vzápětí však sám padl pod ranou Rudoltovou. Dobití Čeněk a Rejmut se ještě na zemi pokoušejí z posledních sil bojovat. Rejmut dokonce svého soupeře zasáhl a on padl, Rejmut však vzápětí zdolán obrovskou ztrátou krve padl přes něj.

Po okolu již volně pobíhalo, nebo postávalo deset opuštěných koní a leželo několik zraněných, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí. A mezi tím vším se navzájem naháněli poslední dva bojovníci, hlavy obou rodů, Rudolt a Věnek. Rudolt teď stíhal Věnka. Ten se však náhle otočil a zaútočil. Následoval cvalový střet s jedinou ranou, obrat a znovu do sebe. Teď zas zastavili, točili se kolem společného středu a divoce se při tom bili. Pak se čepele do sebe zaklesly a soci se pokoušeli jeden druhého přetlačit. Rudolt se pevněji vzepřel ve třmenech a Věnek po zádech spadl za svého koně. Nepustil však z ruky meč a než se k němu Kosický dostal, stál již na nohou a ve střehu. Nicméně na Rudoltově tváři se objevil vítězný škleb. Konečně měl svého soupeře tam, kde ho chtěl mít. Rudolt si ten okamžik vychutnával a současně sbíral síly k rozhodujícímu úderu.

Konečně se vztyčil ve třmenech a s paží zdviženou v plném nápřahu prudce zaútočil, rozhodnut Třesického přetnout ve dví. Věnek však byl připraven. Nejen, že tu strašlivou ránu vykryl mečem, ale navíc se podařilo levačkou zachytit Rudolta za paži a prudce trhnout. A Kosický se mu rázem válel u nohou. Věnek však tuto výhodu nevyužil a poodstoupil. Překvapený Rudolt se tedy vyhrabal na nohy a postavil se do střehu. Celé to velké jízdní klání mělo se teď rozhodnout v posledním dějství pěším duelem. A Věnek zaútočil. Po kratičké výměně se však znovu odpoutal a číhavě kroužil kolem soka. Rudolt však brzy ztratil trpělivost a vší silou sekl po Věnkově levém boku. Věnek ránu vykryl zbraní a navíc levačkou zablokoval soupeřovu čepel. Rotací pánve pak prudce zapáčil a jílec Rudoltovy zbraně nečekaně opustil jeho dlaň. A než se Kosický stačil vzpamatovat, opřel se mu hrot Věnkova meče o hrdlo. Vztek v jeho očích zvolna vystřídala rezignace a smíření s osudem. A on pomalu zvedl paži a vzdal se.

Hrobové ticho, které na okamžik nastalo, bylo rázem vystřídáno nadšeným jásotem shromážděných davů. Do toho zazněly slavnostní fanfáry, definitivně ukončující toto krvavé střetnutí. A tehdy Věnek poklekl, zabodl svůj meč do země a pak čelem opřen o jeho hlavici, pohroužil se do tiché modlidby.

Kapitola 17.

Jež toliko pouhým epilogem části prvé jest

Tak po lítém boji došlo k rozhodnutí.

byť neskončil ten zápas ničí smrtí,

přec pobili se jako vlci spolu

a potoky krve tekly po okolu.

Těmito slovy zakončil popis tohoto příběhu soudobý kronikář, tak řečený Dalimil, jenž, jak již jsme předeslali, jej považoval za natolik významný a zvláštní, že kvůli němu znovu otevřel svou již dokončenou kroniku a učinil do ní první dovětek. Tak uchoval alespoň jádro tohoto příběhu pro nás i pro budoucí.

Tento Ordál tedy ukončil soudní při. Rudolt z Kosic pod trestem ztráty hrdla odsouzen k náhradě veškerých škod vzniklých jeho přičiněním na zboží i lidech zemanu Třesickému. Soud Boží tedy ukončil tu soudní při, nikoliv však temnou zášť, jež tehdá mezi těmi rody vzplála. Ta měla hořet ještě po mnohá léta následná. Však jak již jsem dříve řekl, nepředbíhejme!