O tom, kterak se vlci rozdělili.

Kdysi dávno, před mnoha tisíci lety, táhla hustými hvozdy největšího z kontinentů smečka vlků. Vedl ji mohutný šedavý vlk s hustou srstí a zvláště vyvinutou hřívou na krku. Jeho oči, ve dne světle jantarové a v noci žhnoucí zelinkavým svitem, dokázaly jediným šlehnutím pohledu zkrotit vzpurného protivníka nejen vně, ale i uvnitř smečky. Nebylo-li však zbytí, tu pak trestal bleskově a nekompromisně. Při lovu i v boji mu vždy stál po boku jeho bratr - Černý vlk. I on vynikal jak silou, tak i statečností, jen prostě nebyl tak lačný po moci, byl daleko smířlivější a proto jeho úkolem ve smečce bylo spory spíše urovnávat, nežli tvrdě řešit. A právě proto se oba bratři vzájemně doplňovali a smečka pod jejich vedením jen vzkvétala. Široko daleko se nenašel jediný vlk ochotný se s nimi utkat. I medvěd se jim raději klidil z cesty, byla-li smečka pohromadě, odehnat tele krávě zubra, či pratura bylo pro ně hračkou, stejně, jako oddělit od stáda slabší kus jelena, nebo soba a skolit jej. Konečně, při hlubokém sněhu dokázali udolat i onu zubřici. Občas postávali nehnutě na mělčinách řek či potoků a rybařili. Jednoduše řečeno, Šedivákova smečka byla tak silná, že se vlastně nemusela vůbec ničeho bát. Ničeho, kromě.....

Smečka se choulila pod hustými, až k zemi přilehlými větvemi stařičkého smrku, které je alespoň částečně chránily před divokou průtrží mračen řinoucí se shůry. Pak však náhle temnou oblohu rozčísl blesk a údolím se rozlehlo dunivé zahřmění. Tehdy se vlci zachvěli. Ne, nebáli se ani oslňujícího světla blesku, ani zvuku hromu, vždyť řev rozzuřeného medvěda nezní méně hrozivě a před ním by přeci nikdy necouvli, jenže stará paměť vlčího rodu jim připomněla, že s bouří může přijít jediný nepřítel, z něhož měla smečka opravdovou hrůzu. Když se hnal hvozdem, tajgou, nebo tundrou, tu pak vše, co mělo nohy, nebo křídla, prchalo před ním v zuřivé snaze o záchranu. To pak plachá laˇn běžela po boku vlka, nad hlavou letěl hlučně tetřev a pod nohama vyděšený zajíc bělák. Před ním prchali i tehdy již zvolna vymírající obři, jako mamut, či srstnatý nosorožec. Tím hrůzu nahánějícím nepřítelem byl oheň. Celé generace vlků si předávaly ten důležitý vzkaz, že s ohněm neradno si zahrávat a jediné, co lze učinit, je prchat. Ne bezhlavě, s rozmyslem, ale prchat. To vštípila matka příroda do paměti nejen vlčímu plemeni, ale i všemu živému vůkol.....

Však jedenkrát zachytil citlivý nos Šediváka podivný pach, se kterým si vůbec nevěděl rady. Byl tam slabý pach ohně, jenže zdaleka ne tak silný, jako při požáru, ale mísil se spolu s několika dalšími vůněmi, které však vlk nijak nedokázal zařadit. Ten pach ho současně děsil i přitahoval. Proto se velice obezřetně vydal proti větru tu podivnost prozkoumat. A celá smečka ho, jako obvykle, bez reptání následovala.

Jako tiché stíny se vlci protáhli vedeni tím podivným pachem až na samý okraj tajgy. Tam se však Šedivák s údivem zastavil. Z přítmí podrostu, sám neviděn, upřeně sledoval ten podivný a jemu zcela nepochopitelný obraz, který se zcela vymykal všem jeho dosavadním zkušenostem. Pod skalním převisem tu tábořila tlupa tvorů, které dosud nikdy neviděl. Zarážející byl zejména jejich způsob pohybu. Většina z nich se pohybovala poměrně pomalu a jen po zadních nohách. Podivné bylo i jejich osrstění. Na některých místech měli kožešinu stejnou, jako ostatní zvířata, ale na většině těla byli podivně olysalí. Celkově nevyhlíželi nijak nebezpečně. Přesto však právě porcovali tělo uloveného obrovského daňka. Vlk viděl, že před ním jsou nejen vetřelci, ale i lovečtí konkurenti. Obojí v něm probudilo zlobu a touhu je ztrestat. Jen dvě věci však zadržovaly Šedivákovo nutkání zaútočit. Jednak počet nepřátel. Ta tlupa byla minimálně stejně početná, jako jeho smečka, ale to by ho nejspíš samo o sobě nezastavilo. Hlavním důvodem jeho váhání však bylo něco, co prostě vůbec nemohl pochopit. V pozadí výjevu totiž hořel oheň a ti tvorové nejen, že se ho nebáli, ale dokonce ho i krmili.....

To vše způsobilo v Šedivákově mysli bouři protichůdných pocitů. Nohy se chvěli napětím, hlava zas radila k opatrnosti. Už už chtěl vyrazit, když se mu po boku objevil Černý a jemně se ho dotkl čenichem. Šedivák se tedy nechal zastavit a oba pak sledovali dění před skálou společně. Zvolna se začalo šírat a s houstnoucí tmou se počaly stírat detaily tábora, jen řežavý oheň čím dál tím víc dráždil vlkovu mysl až k nepřítomnosti....

Jiskry poletující temnotou, jakoby zažehli i divoký a nenávistný pohled v jeho očích. Nohy se napjaly, srst se naježila a z hrudi se ozvalo temné, sotva slyšitelné vrčení. A spolu s ním s k boji začala hotovit i celá jeho smečka. Jenže v tom okamžení si zelenavého svitu vlčích očí v temnotě lesa všiml jeden z lovců u ohně a spustil poplach. A tak současně s tím, jak vlčí láje zaútočila, chápali se lovci zbraní a hlavně.....

Hlavně se vrhli k ohni a vytrhli z něj hořící pochodně. A s těmi se pak odhodlaně postavili útočící vlčí hordě. Vlci tak narazili na oštěpy s kamennými hroty, ale zejména na jakoby živý plamenný kruh. Lovci, divoce máchající loučemi i zbraněmi, nejen že zastavili, ale i odrazili vlčí nápor a Šedivákova smečka tak poprvé okusila pocit porážky. Hnala se noční tmou a zastavila se až daleko od lidského sídliště. Tam, daleko v tajze se uložili u svých nor a lízali si utržené rány. A tehdy se Šedivák rozhodl do rodové paměti vlků zařadit nové zásadní pravidlo. Lidem se pokud možno vyhýbat za všech okolností. A od těch dob to tak opravdu všichni skuteční vlci dodnes dělají.....

Jen Černý se jako uhranutý čím dál častěji odděloval od smečky a chodíval z dálky tajně pozorovat život v lidském táboře. Brzy se naučil dokonce rozeznávat i jednotlivé členy lidského společenství. Jeho zájem se postupně soustředil na jednoho lovce. Jako neviditelný stín ho sledoval po loveckých stezkách a snažil se pochopit jeho chování.

A brzy jeho otevřená mysl začala zachycovat když ne přímo myšlenky, tedy alespoň nálady a pocity. Také lovec si svého souputníka všiml. Zprvu se měl na pozoru, ale nakonec si na něj zvykl tak, že když se někdy neobjevil, byl z toho celý nesvůj.....

Jednou v zimě se lovec prodíral na primitivních sněžnicích závějemi v nízké smrčině. Černý ho, jako obvykle sledoval v uctivé vzdálenosti.....

Lovec se právě dostal k zavátému vývratu a pokoušel se přes něj dostat. Při přelézání namrzlých kořenů mu náhle sklouzla noha a on spadl do hluboké návěje pod kořáním. Okamžitě se pokoušel vyprostit, když tu se zpod jeho nohou ozvalo rozezlené zabručení. Lovec odskočil a chystal se k obraně. Ale to už se ze sněhu s řevem hrabe nejen vyrušený, ale i řádně rozzuřený medvěd.....

Okamžitě se zvedá na zadní a vrhá se na lovce. Jediným máchnutím tlapy přerazil ratiště napřaženého oštěpu a vzápětí sevřel nebohého lovce do svého drtivého objetí. Lovec ani neměl čas sáhnout po jiné zbrani.....

Tehdy se však jako blesk přiřítil s hrozivým vrčením a vyceněnými tesáky Černý a zahryzl se bez zaváhání medvědovi do stehna.....

Medvěd se po něm okamžitě ohnal tlapou, až vlk odletěl stranou. Jenže i tenhle kratičký okamžik stačil k tomu, že lovec vytrhl od opasku nůž s ostrou štípanou čepelí a až po rukojeť jej plnou silou vbodl mezi žebra medvědova. Ještě stačil nožem v ráně pootočit a zaviklat, pročež se z ní vyřinul mocný proud teplé krve. Medvěd ještě naposledy zařval a pak se již bezmocně skácel do závěje. Jeho tlapy stále ještě, byť již jen vlastní vahou, svíraly zmoženého lovce. On se zpod nich pracně vymanil a jeho první pohled patřil vlkovi. Ten dosud ležel opodál na sněhu. Ležel na boku a ztěžka oddychoval. I lovec sotva dechu popadal, ale přesto se přesunul ke zvířeti. Zlehka mu pak položil ruku na hlavu a jemně ho pohladil. A vlk to nejen strpěl, ale dokonce malinko pozvedl hlavu a mužovu ruku olízl. Když lovec konečně popadl dech, opatrně zdvihl zraněného vlka a s ním v náručí zvolna vyrazil k táboru. Tam pochopitelně vzbudil jeho podivný náklad patřičný rozruch. Mnozí chtěli okamžitě vlka usmrtit, ale lovec se jim rázně postavil. A když pak dokázal přesvědčit i moudrou pramáti rodu, bylo o osudu vlka rozhodnuto. Bába pak pomohla radou i pomocí a v lidské péči se Černý rychle zotavoval.....

A brzy již doprovázel lovce, teď již opravdu kráčeli pospolu a velice rychle se navzájem učili lovit společně. A oba přišli na to, že spolupráce je pro oba nesmírně výhodná. A tak se Černý sžil s tlupou lidí. Již se jich nebál a oni zas důvěřovali jemu. Zvláště děti si oblíbil. Trpělivě od nich snášel veškeré ústrky a děti si naopak brzy zvykly tulit se k jeho hustému kožichu.....

Jednou však, takhle s koncem podzimu, pocítil Černý zvláštní neklid. A tehdy vyšel před chatu, posadil se na zadek a začal zpívat tesknou milostnou píseň vlčího rodu. Lovec také vyšel ven a mlčky jej pozoroval. A tehdy oba z dálky zaslechli sotva slyšitelnou odpověď. A tehdy Černý hodil po lovci provinilým pohledem a pak zmizel v lese. Muž jen smutně pokrčil rameny a vrátil se do chaty.....

Za pár dní se však Černý vrátil a přivedl si mladou krásnou vlčici. Nikdy jí sice nedokázal vštípit svou důvěru a lásku k lidem, ale alespoň ji přesvědčil, že se usadili nedaleko lidí a on tak mohl lovit s mužem a milovat vlčici. A pa jednou, někdy na konci jara přivedl pyšný Černý k lidem své potomstvo. Nešťastná vlčice se raději držela opodál, ale vlčata, ta byla s dětmi za chvíli v jednom chumlu....

A že na ně dospělí lidé věčně dělali psssst, začali si proto všichni od těch dob říkat psi.