Michal Tučný - poslední cowboy?
Aneb, proč se mi z mého nejslavnějšího žáka nepodařilo udělat cowboye.
Michal Tučný, huculská klisna Bella a jedno z mých prvních sedel
V letech 1982 - 1985 jsem působil v Hucul Clubu na Zmrzlíku. Velice rychle jsem se tehdy dostal nejen do sedla nejrychlejší huculky, úžasné Flóry, ale také do vedení jezdeckého oddílu. Tam jsem se ujal funkce hlavního metodika. A z titulu této funkce jsem hledal nové využití huculských koní, které předchozí generace "huculclubáků" dokázaly zachránit před vyhynutím. Jenže co s těmi zachráněnými koňmi, nad kterými všichni koňáci jen ohrnovali nosy. A tak jsem, tedy mimo jiné, nasměroval činnost jezdeckého oddílu TJ Aster, jak jsme se oficiálně nazývali, k westernu. To bylo tehdy pod praporem ČSTV něco nevídaného.
Tehdy jsme si museli všechno potřebné, včetně sedel sami vyrobit. Tohle mé sedlo bylo to úplně první. Byla to pouhá konverze ze sedla dragounského, ale právě díky výkyvným ližinám vlastně sedělo skoro na každém koni.
Vedle jezdeckého výcviku jsem koně učil i umění soumarskému. Tady na Flóře vedu klisny Dianu, Vlaštovku a Britu. Tento výcvik bude hrát v příběhu né nepodstatnou roli.
Tehdy jsme s koňmi jezdili i pro elektřinu. Nevěříte? Dobře děláte!
Jezdci Hucul Clubu chodívali pravidelně na Country bály "na Barču". A tam nakonec fungovali jako jakési Béčko taneční skupiny Caramella. Konečně Leša Leiský tehdy tančil v Áčku. Jednou jsme na Barču přijeli i s koňmi, což byl pro všechny úžasný zážitek, ale my si moc nezatancovali. A tak jsme se družili nejen s tanečníky, ale i s nejlepším českým callerem, tedy učitelem country tanců, Jasanem Bonušem, ale i s řadou muzikantů. A tak, když jsme třeba na Zmrzlíku pořádali Tance na mlatě, hráli nám tam Newyjou. A i pro ně to byl nezapomenutelný zážitek.
Zleva: Leša Leiský, Jasan Bonuš, náš nejslavnější Caller a propagátor westernových tanců, dále dcery a manželka, Michal Tučný a Oldřich Haberle
A tak nebylo divu, když se jednoho dne na zmrzlickém dvoře sešla tato vybraná společnost a Michal Tučný projevil zájem, zda bychom ho nenaučili jezdit.
A tak se Michal Tučný stal mým pravděpodobně nejslavnějším žákem, byť né jediným. Po něm jsem později učil třeba Marka Vašuta, nebo Moniku Kvasničkovou. Ke koním jsem přivedl i Vaška Vydru, což ovšem nepovažuji za své největší vítězství. Ale vraťme se k Michalovi. Předesílám, že jako zpěváka i jako chlapa ho mám opravdu rád a vážím si ho, jenže ..... Jenže cowboje se mi z něj prostě udělat nepodařilo.
Želbohu se nedochovala žádná fotografie Michala v sedle, tak zatím jen obrázek klisny Vlaštovky (správně Blastovičky), která ho tehdy nosila. Tedy doslova. Asi jako toto sedlo. Ale díky soumarskému výcviku s námi mohl Michal absolvovat dokonce i vyjížďky divočinou Radotínského oudolu.
Tady je Vlaštovka ještě jednou. Spolu s Etnou se pasou za pražskou Kotvou. Michal jezdíval na Vlaštovce, protože byla z těch nevelkých huculek přeci jen nejbytelnější. Pod sebou však míval to sedlo, které má Etna. Mimochodem, je to totéž sedlo, jako na LP desce Jak chcete žít bez koní.
Jenže po letech mne napadlo, že bych mohl s Michlem udělat animovaný videoklip.
A tak jsem nakreslil tyhle návrhy a odnesl jsem mu je ukázat na jeho koncert do Lucerny. A jak se mu to líbilo vám napsal sám. Jenže, než jsem tu myšlenku stačil zrealizovat, tak nám Michal odešel. A já ten projekt raději strčil do šuplíku. A tak jsem po celá léta všem vyprávěl o tom, jak jsem učil Michala Tučného jezdit, ale že nemám žádný jeho obrázek v sedle. A říkal jsem to tak dlouho, dokud jsem se nerozhodl to napravit.
Tak tohle je Michal na Vlaštovce. Jenže to věru nebyla žádná schvácená herka.
Tak tohle je ten správný poslední cowboy!
A tak na něj občas vzpomínám a přemýšlím, jestli se alespoň příjde podívat na to stádo mých koní, kterých už je na věčných pastvinách více, než nám dnes stojí ve stájích. A doufám, že ho moji vlci, kteří je tam střeží, k nim vůbec pustí.
Oldřich z Dehnic Haberle