Kterak jiezda huculská do dějin českého šermu historického šturmem vtrhla.

Stalo se na jaře, roku devatenáctistého osmdesátého třetího. Tehdy přišel za mnou Jan, zvaný Veselý, známý to Jindřicha Dubína, řečeného Fili, jenž grupu fechtýřskou vedl, co "Burdýři" se zvala. Ti dva potajmu se smluvili, že na slavné setkánie šermířské pod tvrzí tuchorazskou překvapenie převeliké pro oučastníky všeckny uchystají. A mne chtěli přizvat ku pomoci. Domluvili se tehdy, že Janek zapůjčí si dva koně z Hucul Clubu a tyto pod Tuchoraz přivede. Však jakmile mne do plánu toho zasvětil, dalo se vše do pohybu. I před Filim jsme oumysly naše zatajili a vše v tajnosti jsme nachystali. O rok dříve pořádali jsme totiž na Šumavě tábor pionýrský, kde tvrz staroslovanskou jsme postavili a všichni v oděvech dobových tam pobývali. Tehdy i zbraně, štíty i postroj jezdecký jsme zhotovili, neboť i koně jsme tam měli. Na tvrzi této mne Leandr Leiský nalezl a pod prapor Hucul Clubu přivedl. A že jsem měl tehdy toto vše k dispozici, dohodli jsme se s Janem, že plán původní poněkud upravíme a že i Filiho samého tuze překvapíme. A tak jsme v domluvený den na vůz naložili čtyři koně a všechny mladé členy Hucul Clubu, v oděvech slovanských přioděné, a k Tuchorazi vyrazili. Tam, ještě ve vsi, vše jsme složili a pak houfec ten nevelký na pochod k táboru se dal. A kouzlo nechtěného tomu chtělo, že právě, když jsme na kraj lesa dorazili, hotovili se všickni oučastníci setkánie k slavnostnímu napochodování do tábora. Stáli před branou, v čtvercích po skupinách a nad hlavou jim praporce povlávaly. A tehdy pobídl jsem komoně svého, a po mně i druzí jízdní. Pěchota pak během za námi se rozeběhla a všichni společně s křikem bojovým "Krleš" na rtech na pěchotu nastoupenou šturmem se hnali. A oni pak nezmohli se na slovo, jen s hubou dokořán a s očima vytřeštěnýma tam stáli a na nás hleděli. My však, místo abychom na ně udeřili, ztrhli jsme v poslední chvíli koně a na konec průvodu toho se zařadili. A když pak i pěchota naše doběhla, vzpamatoval se Fili natolik, že povel dal, načež za dunění bubnů dal se průvod na pochod. A na jeho konci tou branou vjeli do světa historického šermu i jízdní z Hucul Clubu. Ten rok tam jen co hosté byli a zpestření převeliké, přeci však chci je vzpomenouti jmenovitě. Byli to tito páni. Oldřich z Dehnic s klisnou Flórou, Miloš Haken, zvaný Max, na Fíkovi, Veselý Jan na Belle a Milan Macháček, zvaný Balů, na Betě. Tehdá jsme ještě nic nepředváděli, ale řadě šermířů jsme tam splnili sen, to jest vsednout na kůň. Vždyť každý z nich se za rytíře pokládal, však přeci v nitru cítil, že rytíř opěšalý není nic, než obyčejný kmán. A tak alespoň portréty jezdecké nechali sobě tehdy vyhotovit. Já však tam jednání veledůležitá vedl s vedením Burdýřů, z nichž dohoda vzešla, že jeden druhého cvičiti budem, oni nás v šermu a my je zas v jízdě. A jak dohodnuto, tak se i stalo a do roka a do dne, znovu pod Tuchorazskou tvrzí, předvedeno bylo první jízdní představení fechtýřské nejen v Čechách, ale i v Evropě celé. Šlo jen o upravenou jízdní variantu loňského představení burdýřského, přeci však, přes všechny nedostatky, hledáním cesty způsobené, zapsalo se vskutku do dějin. A zde v rolích vystoupili: Oldřich z Dehnic Haberle na Flóře, Max Haken na Betty, Jiří Kadeřábek na Fíkovi, Jarda Tatar na Dianě a všichni pěší Burdýři. To představení se však zapsalo do dějin ještě jedním detailem. Již při výběru kostýmů jsme zvolili zcela netradiční formu, kterou jsme nazvali "hadrizmem odraným". Rozervané a špinavé kostýmy evokovaly tu šílenou dobu po bitvě a lhostejno zda vyhrané, či prohrané. Dokonce i koně jsme úmyslně proháněli vodou, bahnem a prašnými cestami. Nejúžasnější však byl Fili, který se "líčil" před zrcátkem nad bahnitou louží. Nejprve nabral bahno na jeden prst a opatrně si jím udělal dvě čárky pod očima. Pak se soutředěně prohlédl v zrcátku. Poté nabral "líčidlo" na dva prsty a již prudčeji jimi mázl na tváře. Opět se zkontroloval, načež nabral bahno do plných dlaní a divoce je rozmazal po celé tváři. A právě tenhle detail nejlépe vystihuje náš tehdejší úžasný přístup k této události. Jak jsem již předeslal, to představení zdaleka nebylo bezchybné, plné drobných nedostatků, ale hlavně, i jízdní souboje byly stavěny choreograficky, stejně, jako souboje pěší. Ale již tehdy se ukázalo, že kůň je příliš rychlý a obratný, než aby se nechal takto svázat. Proto jsme velmi brzy tento způsob opustili a dali jsme přednost volnému šermu na koních. Nicméně, právě v tomto představení bylo zaseto sémě jízdního šermu historického, z něhož po létech vzešel zdravý kmen zvaný "Bratřie práva bojného" a poté i řada haluzí v Čechách i po celé Evropě. A stalo se tak pod Tuchorazí, 26. a 27. dne, měsíce května, roku devatenáctistého osmdesátého čtvrtého.