Jízdní šerm

Jiezda brněná v Čechách věku dvacátého, čili Bratřie práva bojného

Prvně jsem do světa historického šermu na koni vtrhl již před dlouhými čtyřiatřiceti lety. A je to i mnoho let, co jsem jej musel ze zdravotních důvodů opustit. A když jsem tak na přelomu milénia učinil, uzavřel jsem se do sebe a od šermířského dění se na dlouhá léta odřízl. Před časem jsem se však jakoby probudil a začal své vzpomínky digitalizovat. A při té příležitosti jsem mimo jiné zjistil, že na naše působení na velkých šermířských akcích přece jen dodnes pár pamětníků vzpomíná. A pak jsem také na jakémsi blogu narazil na diskuzi o tom, proč si nikdo z těch, kteří si s velice vážnou tváří hrají na rytíře, nemůže pořídit koně. Já vskutku netušim proč. Já například mám svého bitevníka dodnes a má žena také. Jediný problém je ten, že držet turnajového koně je nejen časově a finančně náročné, ale v prvé řadě je to tvrdá a neuvěřitelná řehole. Však i naší skupinou za ta léta prošla celá řada lidí i koní. Jen těch koní bylo celkem dvacet a lidí ještě třikrát tolik. Odcházeli z nejrůznějších důvodů, někteří byli dokonce přesvědčeni, že to budou dělat jinak a lépe než já. Jenže kde je jim dnes konec. Vraťme se však k prvopočátkům. Ty úplně první krůčky jsme udělali v Hucul Clubu na Zmrzlíku, na malých horských konících. Už tehdy jsem si uvědomoval, že skutečný středověký kůň dosahoval právě takovéhle velikosti, tedy mezi 135 - 150cm. Dokonce i jediné dochované rytířské plemeno, to jest Frísští koně, překročili tuto hranici až v době zcela nedávné. Toto tvrzení lze doložit i z jednoho z mála dobových pramenů, ze kterých jsem tehdy mohl čerpat. Pokud se ovšem těch několik málo obrázků v Talhofferovi dá vůbec pramenem nazvat. Nicméně nic jiného nebylo.

Ovšem je třeba si uvědomit, že i tenhle autor je již příliš "novodobý" pro období, kterému jsme se hodlali věnovat. Nezbylo tedy, než se pustit na cestu pokusů a omylů. Hned první chybou, a to zcela zásadní, bylo to, že jsme se ze začátku snažili i jízdní duely stavět stejně, jako souboje pěší, tedy choreograficky. Tímto způsobem jsme sice postavili to úplně první jízdní představení pod Tuchorazskou tvrzí, ale již tam se ukázalo, že tato cesta bude nejspíš slepá.

Proto jsme ji velice brzy opustili a dál se věnovali volnému šermu na koních. Poprvé jsme to myslím předvedli již při našem prvním dobytí Karlštejna.

Když jsme se pak od Hucul Clubu oddělili a založili si skupinu jízdního šermu historického "Bratřie práva bojného", zpočátku jsme vystupovali jen se dvěma či třemi koňmi. První koně, kteří již absolvovali skutečně specializovaný výcvik rytířských koní, byli Corwetta a Balt. S nimi jsme tedy nejen předváděli své první jízdní ukázky, ale i poměrně často filmovali. Mimo jiné i pohádku Ať přiletí čáp, královno, s režisérem Jiřím Adamcem.

S ním jsem se tehdy dohodl a společně jsme začli připravovat film o Jiřím z Poděbrad. To tehdy mohl být opravdový velkofilm. A v rámci těchto příprav jsme i testovali zbraně a zbroje z barrandovského fundusu. S těmito meči jsme poprvé a také naposledy vyjeli do bitvy na Jabloneckých pasekách. A tam se, na rozdíl od mečů, již plně osvědčili naši koně Corwetta a Balt. Oni jediní, ze všech těch zhruba osmadvaceti koní, které jsme tam tehdy měli k dispozici, se odvážili pod husitské cepy i do skrumáže bitvy.

A pokud se nemýlím, tak právě tohle byla vlastně ta úplně první z mnoha bitev a turnajů, kterých se naši jezdci i komoňové spolu zůčastnili. A po ní pak následovala řada dalších. Nejprve v Čechách a později i leckde v zahraničí. V počátku jsme se, stejně jako všichni ostatní šermíři, kteří se chtěli věnovat těmto společným akcím, zaměřili na husitské období. Jednak tehdy ještě fungovala jistá národní hrdost a za druhé to bylo jediné období, na němž se byli všichni schopni shodnout. Takže v husitském duchu se tehdy předvedly bitvy pod Okoří, u Ralska, u Rabí i mnohé jiné.

A ve všech se již plně zapojila naše jiezda brněná. A navíc si již všude začli zvykat na to, že zasahuji do scénáře nejen z pozice vojevůdce a velitele jízdy, ale též filmového režiséra, byť jsem se tím tehdy nikde nechlubil a mezi šermíři věděl o mé skutečné profesi jen málokdo. Postupně jsme skupinu vybavovali nejen zbraněmi a zbrojemi, ale i dobovými postroji a čabrakami pro koně. Už tehdy o nás i Československá televize točila dokument. Při jeho natáčení, mimo jiné, odepsali i jeden mikron, když se zvukař pokoušel z blízka nahrát výstřel z naší houfnice.

Ač jezdecká skupina, přeci jsme byli po dlouhá léta i majiteli největší houfnice v Čechách. I ta se stala, byť z legrace, terčem mnoha nekalých aktivit konkurenčních střelců, ale to je zase jiný příběh. Pak jsme se, po určitých peripetiích, dostali do stájí na Trójském ostrově a pak už do vlastnich ve Stromovce. A tam jsme se už opravdu rozrostli a z amatérské skupiny se změnili na skupinu poloprofesionální. A pak jsme i krom křižování po vlastech českých, vyjeli i do zahraničí. Poprvé jsme to provedli skutečně stylově a symbolicky. Autem jsme koně dopravili na hranice na Folmavě. Tam jsme je složili, sami se oděli do zbrojí a pak, v plné parádě a aniž bychom vytáhli pasy, jsme překročili hranici do Bavor a cvalem se hnali k nejbližšímu městečku Furt im Waldu. Tam pořádají již od středověku vzpomínkovou akci zvanou Der Drachenstich, čili Zabíjení draka, v němž si do dnes připomínají hrůzu, kterou zažili po bitvě u Domažlic. To je skutečná podstata jejich příběhu, byť v něm hrdiný německý rytíř nakonec toho husitského draka zabije. Ten příběh byl vlastně důvodem, proč jsme tam už podruhé nejeli, ale nic to nemění na faktu, že právě tady jsme předvedli první turnaj, byť teprve se čtyřmi koňmi, včetně závěrečného Buhurtu. To je druh turnaje, v němž proti sobě bojují dvě skupiny jízdních i se svou pěchotou, toliko ostrými meči a bez štítů vyzbrojeni. Účelem pak je soka zbraní, nebo holýma rukama, ze sedla srazit. A já pak, během průvodu městem na jejich draka narazil a s ním se utkal.

Jsem tedy nejen rytířem, jenž mnoha bitev zúčastnil se a tuze zkušeným turnajníkem, ale též svědecky doloženým drakobijcem. Brzy jsme se rozrostli ještě více a jezdili jsme již se šesti velkými koňmi a malým šetlandským hřebečkem pro Elišku. Na zámku Weesenstein jsme dokonce vystupovali společně s děčínskou skupinou Arma Bellica, která se tehdy pokoušela s koňmi pracovat stejně, jako my.

Tam jsme vedle šermu předváděli dokonce i dobové dvorské tance. To už jsme jezdili jako družina českého krále Jana a za německý žold jsme předváděli, jací že to bývali Čechové jonáci. Postupně se i někteří Němci osmělili a šarvátek s námi nastoupili. Prvně se tak stalo v Bernau u Berlína, kam jezdívali jsme pravidelně na tamní husitský festival.

Tam jsme bývali za skutečné hvězdy, dokonce nás přijímal sám starosta a pořádal na naši počest velkolepý raut. Mladí Němci se mne tehdy ptali, zda jim prokáži tu čest a skřížím s nimi zbraně. A já jim tu čest prokázal a předem dohodnutou třetí ranou je skolil. Velkolepý turnaj s následnou hostinou na nádvoří hradu jsme pořádávali na hradě Merseburg.

Tam jsme jezdili na kolbišti, které bylo do zatáčky a ústilo přímo na tržiště. Ale bylo vysypané úžasným pískem, takže jsme tam předváděli nejšílenější pády s koní, jaké jsme kdy dělali. Slavný byl i turnaj v Geře.

Tam nás dokonce umluvili, abychom předvedli disciplínu, kterou jsme sice ovládali, ale neradi jsme ji předváděli. To jest dřevcové klání. Dnes je předvádí kdekdo, ale všichni je švindlují balzovými dřevci, mnohdy i nacpanými špagetami, aby lépe létaly "třísky". Jenže my to předvedli s těžkými dubovými dřevci s ostrým hrotem. Zasažený rytíř tehdy vyletěl ze sedla a chvilku zůstal ve vzduchu ležet zhruba metr nad ním a až teprve, když pod ním odjel kůň, zřítil se do písku kolbiště. Proti vítězi jsem pak nastoupil já a ačkoliv na mne také nastoupil s dřevcem, já se mu postavil toliko s holým mečem a bez štítu.

Tenhle souboj jsme předváděli často, byl inspirován touto kresbou z Talhoffera, ale my jej zakončovali jinak. Ostřím meče jsem vyvedl hrot kopí, ale pak jsem zaútočil hlavicí přímo do obličeje soupeře. Následoval pád saltem vzad. Tenhle souboj býval diváky patřičně oceňován. Při závěrečném Buhurtu jeden z Němců již třikrát nereagoval na markýrované rány mečem. Kostěj nesmrtelný, jak jsme takovým případům říkávali. A tak mi nezbylo, než mu jedinou ranou odseknout železné krytí paže na samém rameni. A rázem byl hodný. Ovšem psychologii turnajníka jsem občas musel hlídat i mezi mými vlastními družiníky. Měl jsem kdysi jednoho, kterého jsem si raději vždy stavěl proti sobě. Občas se mu totiž v očích objevil rudý svit a pak mi nezbylo, než se vrhnout rovnou na něj a pokud možno první ranou jej srazit s koně. To se stalo například na starém kolbišti v Rosicích. K šestistému padesátému výročí slavného skonu Jana, krále českého a hraběte lucembuského jsme chtěli u Kresčaku předvézt zmenšenou variantu oné bitvy. Kvůli žabomyším válkám mezi šermíři moravskými a českými se však tuto velkolepou myšlenku nepodařilo zrealizovat. Proto jsme se rozhodli na jeho počest uspořádat velký jízdní turnaj na hradě Satzvey, nedaleko Kolína nad Rýnem, na nějž se sjeli nejlepší jízdní rytíři z Čech, Německa, Francie, Belgie a Anglie, tedy vesměs zemí, které se kdysi střetly u Kresčaku. Jedenadvacet reků se tu poprvé střetlo v mezinárodním jízdním turnaji.

Všichni se ve skutečnosti utkali jen ve čtyřech rytířských hrách, v nichž Němci mezi sebou byli zvyklí soutěžit. První disciplínou byl vrh oštěpem ku kanci,

dále Corso all' anello, neboli turnaj vinkový, či prstenový, jak jej v Čechách nazýváme,

nato Quintane řadová mečem se jela, v níž nejvíce patrný byl rozdíl mezi stylem německým a českým,

kdy Němci jen meč vodorovně nesli a hlavičky jím tak sráželi a Češi naopak jednu každou z nich zvláštní ranou mečem sťali, až vzduchem létaly. Poslední disciplínou pak byl útok dřevcem na Rollanda,

což je nejjednodušší variantou karusely, tedy na otočném čepu umístěná figurína, opatřená na jednom rameni štítem a na druhém bijákem. Českou variantu, která má tarče uprostřed, přímo v ose otáčení, však všichni kromě nás rezolutně odmítli vyzkoušet.

Báli se jí, jak čert kříže. Němci ji už totiž vyděli na prvním našem společném turnaji na Červeném hrádku. Česká karusela totiž bije do rytíře zprav i zleva, podle toho, do které poloviny tarče jste udeřili. A pokud jste se trefil přímo do osy otáčení, bylo to stejné, jako rána do zdi. Dokonce i většina mých rytířů ji raději jen tak lehce lízla po okraji. Jen já ji pravidelně vytrhával ze země i s řetězy a těžkými hřeby, kterými jsme ji kotvili k zemi. Občas se se hřeby vytrhla i dlažba a jen jednou místo karusely povolily obě podpínky u sedla. I to jsem však tehdy useděl. Prostě jsem dojel do padoku, vyměnil sedlo za jiné a jelo se dál.

Vraťme se však na Satzvey. Na konci turnaje jsme spolu s pěšáky z plzeňské Gotiky předvedli náš oblíbený Buhurt. Jedinou chybou tohoto turnaje bylo, že místní Herold krále Jana, krom všech titulů, které ve své době právem užíval, tituloval též jako krále německého, na kterýžto titul, na rozdíl od svého otce, syna i vnuků, nikdy nedosáhl. Podobně významný byl turnaj, který jsme pořádali společně s tehdy čerstvě ustavenou skupinou Rád sv. Galahada pod Devínským hradom v Bratislavě.

Tam jsme sezvali zhruba stodvacet vybraných šermířů a společně s nimi tam poprvé předvedli všechny typy turnajů, pouze s vyjímkou turnaje mlatového. Tedy všechny známé rytířské exhibiční hry, jízdní i pěší klání rozličnou zbraní, buhurt, velký polní turnaj, castilles, tedy dobývání tvrze, ale zlatým hřebem slavnosti pak byla rekonstrukce turnaje o němž se vždy v historických pramenech jen potutelně šuškalo. Tedy slavné Dívčí hrady, v nichž tvrz hájí dívčí posádka a muži ji silou dobývají. My to navíc zpestřili tím, že muži šli do boje sice ve zbrojích a se štíty, ale zato beze zbraní. Dívčí posádka, kterou jsme si troufli posílit i dobrovolnicemi z řad diváků, pak byla plně vyzbrojena nejen zbraněmi, ale i zbylým stavebním materiálem, nebo několika pytly brambor. Na odvaze a fechtýřské dovednosti žen pak bylo, s kým stráví následující hostinu či noc a na jejím jazyku pak, jakým způsobem. A bylo vskutku zajímavé, kolik takto vzniklých párů se k bujarému královskému hodokvasu dostavilo se spožděním. Tolik tedy alespoň pár ukázek z mnoha turnajů, kterých jsme se účastnili u nás i v zahraničí. Já osobně jsem však přesvědčen, že největšího úspěchu jsme dosáhli právě tím, co velcí teoretici šermu tak podceňují, to jest naší účastí na společných šermířských akcích. Dosáhli jsme totiž toho, že jsme jezdce i koně vycvičili tak, že byli schopni vjet přímo do šermířské skrumáže, ale hlavně, i pěší šermíři nám tehdy důvěřovali tak, že se s námi opravdu bili.

A chci tu zdůraznit, že za celá ta léta nedošlo k žádnému vážnému zranění, na rozdíl třeba od palných zbraní. A tímto oslím můstkem jsem se dostal k dúvodu, proč jsme na konci naši činnosti tato bitevní pole definitivně opustili. Naši koně byli navyklí na střelbu, včetně střelby z hrubých kusů, ale nezodpovědnost některých "taky střelců" už skutečně začala ohrožovat jejich bezpečnost. A věřte mi, že pro nás koně nebyli výrobním prostředkem, ale přáteli. O tom nejlépe svědčí fakt, že oba naši turnajoví oři, Brevis a Nero, dodnes dožívají v našich stájích. To na nich jsme na přelomu dubna a května roku dvoutisícího naposledy předváděli svůj um českým divákům na Letenské pláni v Praze. Bylo to v rámci projektu Fáber.

A věřte, že stejný úspěch, jako jízdní turnaj sám, měli tehdy u dětí mé přednášky o historii turnajů, turnajových zbrojí a zbraní. Pořádal jsem je v našem královském stanu, který byl tehdy nejen jedním z prvních historických stanů vůbec, ale vždy i výraznou dominantou všech historických táborů. Ani ty německé nevyjímaje. Tady jsem se tedy já, a se mnou i Jan, král český, hrabě lucemburský a limburský et cetera et cetera, se světem šermu rozloučili a s námi i skupina jízdního šermu historického:

II

Teorie

pro ty, kteří by to po nás chtěli zkusit.

Chcete-li se někdo naučit volný šerm na koních, stačí k tomu zvládnout pouze dvě věci. Pokud možno dokonale nacvičit šerm, včetně toho volného, a ještě lépe pak ovládání koně. Jako třetí věc ještě doporučuji dobrou a plně funkční zbroj. Pak už je to vlastně snadné. A včetně výcviku koně se to dá všechno zvládnout zhruba za rok poctivé a takřka každodenní přípravy. Už jste se začali bát a vzdali jste to? Ne? V tom případě, čtěte dál! Výcvikem pěšího šermu se tu nemíním zabývat, to se již dá dnes naučit i jinde, ale jen pro pořádek a pro sjednocení názvosloví jsem tu umístil první obrázek, který jsem nakreslil před více jak dvaceti léty, ještě na svém prvním počítači. Ta tabulka obsahuje nejjednodušší znázornění základních střehů, krytů i útočných seků a po léta jsem jí používal k výcviku své družiny. Všechny z nich pak jen s malými úpravami lze použít i na koni. A čím více jich v šermu užijete, tím bude celý duel divácky zajímavější. Souboj zpestří i další šermířské triky, jako blokace čepele, přetlačování, navalení, nebo odzbrojení. Ale to vše vlastně platí i o duelu pěším. Základní rozdíl je pouze v ose šermu. Při pěším boji se vždy alespoň snažíte mít soupeře přímo proti sobě. Na koni je to však jediný směr, kde soka mít prostě nemůžete. Tam je totiž krk a hlava vašeho koně, která vás sice částečně chrání, ale kterou musíte i vy za všech okolností chránit nejen proti ranám nepřítele, ale i proti vašim vlastním. Na koni lze tedy směr šermu korigovat buď pohybem koně, nebo rotací vašeho trupu. A abychom se vůbec mohli spolu domluvit na tom, jak na koni šermovat, předem se dohodneme, že prostor kolem sebe rozdělíme do šesti základních sektorů a náležitě si je pojmenujeme. Ale nejprve ta tabulka:

V každém z nich se útočí i brání úplně jinak. Proto si je probereme jednotlivě. V sektoru A lze užít všechny seky, s vyjímkou vnitřního vodorovného (Tondo dritto), kterému brání hlava koně. Obrana se tu provádí pouze zbraní a vlastně se neliší od pěšího šermu. Štítem už tam nedosáhnete, pokud bychom nepopustili otěž, tedy jen ve zcela zoufalém případě. V sektoru B lze opět tnout takřka všemi způsoby. Vyjímkou je tentokrát vnější vodorovný sek Tondo roverso), kterému opět cloní hlava koně. Obranu daného směru můžete provést zbraní i štítem, včetně krytí rány na hlavu.

Sektor C dovoluje užít úplně všechny seky i kryty zbraní. Ale předpokládá mírné vytočení trupu v bocích. Do sektoru D se již dá sekat jen horním (Fendente) nebo oběma šikmými seky (Squalembrato dritto i roverso). Tento sektor se nejlépe brání štítem, ale pokud šermujete bez něj, lze ho hájit vysokými kryty, kvartou, kvintou, vysokou primou, kvartou a kvintou, nízkou kvartou a kvintou a oktávou. Do sektoru E už se dá útočit jen s velkými obtížemi a i obrana je tu složitá. Snad jen septimou, či zadní tercou, a hlavu krýt spíš sextou, než kvintou. A sektor F je vůbec nejslabším místem jízdního bojovníka. Útočit se tam nedá vlastně vůbec a obrana se dá provést jen špatně štítem, či oktávou mečem. A od toho se odvíjel i můj oblíbený útok s takřka stoprocentní účinností. Na další stránce ho ovšem vidíte v podání jiného rytíře. Útok začne štvanicí a markýrovaným atakem do sektoru E. A jakmile však sok na něj zareaguje, přehodíte hlahu svého koně přes zadek oře soupeřova a seknete do nekrytého levého boku nepřítele. Zde vítěz ještě ránu zopakoval, načež následoval pád z koně. Tady se oba koně otáčeli kolem společné osy, ale manévr lze provést i v přímém směru.

Obranu zad, alespoň v období posledních skutečných rytířů, tedy ve čtrnáctém věku, zajišťoval ještě velký kbelcový helm s klenotem, který byl řetězy připnutý k prsnímu plátu.

Tento helm se na hlavě nesl jen v úvodní části bitvy, nebo polního turnaje, tedy při čelním útoku s dřevci. V následující skrumáži jej rytíř shodil jediným pohybem na záda, kde mu sloužil jako přídavné zesílení zboje. A v případě klenotu, jaký nosil český král, kryl tento i celou záď koně. Tak jsme probrali základní seky i kryty, ale jízdní šerm je zejména o pohybu. Souboj se odvíjí podle směru střetnutí a také podle rychlosti soupeřů. Čelní střet ve cvalu vlastně nemá valný význam. Seknete do soka jednou a hned je pryč.

Dokonce i v klusu je druhý sek jen tak aby se neřeklo. A při míjení v kroku do sebe seknete maximálně třikrát. Pokud tedy chcete předvést alespoň nějakou šermířskou výměnu, máte jen dvě možnosti. Buď jet souběžně a pak je ten, který se bije přes ruku, ve velké nevýhodě, nebo se otáčíte kolem společného středu a to pak už můžete předvést vlastně cokoliv,  včetně  navalení,  přetlačování,  odzbrojení,  ztržení  ze  sedla,

 nebo dokonce přeskočení za soupeřova záda. Tady už žádná omezení neplatí. Tím jsme alespoň stručně probrali techniku šermu v sedle a teď je na místě věnovat se koni. Vedení vašeho bitevního koně musí být zcela automatizované. Nesmíte přemýšlet o tom, zda máte dát pobídku před, nebo za pobřišník. Kůň pod vámi musí být stejně pohyblivý, jako nohy pěšího šermíře a reakce mezi jezdcem a koněm nesmí být pomalejší. Postřeh a rychlost reakce jsem již od mlada trénoval mimo jiné pomocí předbodu mečem. Partner mi u prkené stěny držel jedním prstem list papíru, nebo později pravítko a pak jej zcela nečekaně uvolnil a mým úkolem pak bylo přišpendlit ho ke zdi. A na tom pravítku pak bylo vidět, jak se reakční doba poměrně rychle zkracovala, což se dalo uplatnit nejen při šermu. Také pobídky se musí minimalizovat.

Pobídka holení se užívá jen pro změnu ruchu, tedy při přechodu do kroku, klusu, cvalu a trysku, případně pro změnu rychlosti v daném ruchu. Jinak nohy potřebujete pro práci se zbraní. Vyvažujete jimi plný nápřah mečem, nebo kopím. Holeň je však důležitá při prudkých obratech. Kolem ní se kůň otáčí, zatímco jej druhá noha ohýbá. Nejčastější je pak v boji obrat kolem středu. Je totiž nejrychlejí a oř se při něm otočí na nejmenším prostoru. Podmínkou tohoto způsobu vedení je, aby se kůň naučil mezi jednotlivými pobídkami samostatně udržovat stabilní rychlost. Avšak úplně nejpodstatnější je dokonalé vedení koně překládanou otěží. Při něm se kůň neovládá hubou, tedy udidlem, ale jen přikládáním otěže ke krku koně. Také pobídka otěží, respektive její povolení, stejně jako plná zádrž se u dobře přeježděného koně zredukuje pouze na pohyb zápěstím. Funguje to stejně, jako joystick. Toto vedení umožňuje využít jak rychlosti, tak obratnosti koně pod vámi a dosáhnout tak požadované dynamičnosti.

Pohyb malíčkem dopředu zmanená uvolnění, po němž kůň zprudka vyrazí vpřed, pohyb vzad pak plnou zádrž, při níž si kůň v krajním případě i sedne na zadek. A otáčením zápěstím vpravo a vlevo pak ovládáte směr jízdy. A jen sílou tlaku otěže regulujete poloměr obratu. (Detailně si to rozebereme v obrazové části) A když pak již koně ovládáte a šermířskou abecedu na zemi jste zvládli, tu pak přijde čas, kdy oboje začnete spojovat. Nejprve na kvintáně (Quntaine). To je jeden, nebo více kůlů, na něž se dřevěné hlavičky, nebo dýně, či hlávky zelí kladly a ty pak se zbraní rozličnou, ať mečem, sekerou, bijákem či kopím v plném trysku srážely. Nejprve se jen na jeden sloupek najíždí a všechny seky se na něm prubují, poté se do řady sloupky stavějí a každý z cílů jiným sekem se stíná. A nejobtížnější variantou této disciplíny je ulička ze sloupků vytvořená a vy jí cvalem projíždíte a hlavy po obou stranách stínáte.

Druhem kvintány lze nazvat i Corso all' anelo, čili turnaj vínkový, či prstenový, při němž se kopím věnečky, čili vínky zavěšené, nebo v ruce držené nabodávají. A postupně se za menší a menší vyměňují, až k prstenu skutečnému jsem se kdysi dopracoval. Ale přiznávám, že to se nedá zvládnout na každém koni. Záleží totiž na výšce jeho chodů. Proto jsem já na Corwettě prsten i rozkývaný zasáhl, ale s Baltem jsem neměl sebemenší šanci. Při šátkovém turnaji se dřevcem sbírá ze země tenoučký šlojíř. Zde hrozí zabodnutí kopí a následné vymrštění ze sedla. Poslední z těchto nejen cvičných, ale i exhibičních rytířských her ja karusela (Carousell), kterou se nacvičoval nájezd dřevcem na jízdního soupeře a zároveň i úhybný manévr před jeho odvetným úderem. Soka představovala otočná figurína opatřená štítem a bijákem zavěšeným na řetězu na konci otočného ramene.

V západních zemích se používala varianta zvaná Rolland (na obrázku vpravo), která měla štít umístěný mimo osu otáčení. Stroj se tedy po nárazu vždy otáčel jen jedním směrem a rána bijákem dopadala zleva. Síla úderu rytíře se projevila v počtu otáček stroje. V Čechách pak vznikla všemi obávaná Karusela česká, která měla tarče umístěno přímo v ose rotace (obrázek vlevo), takže stroj bil zprava i zleva a zásah osy štítu se rovnal úderu do zdi. Odtud pak pochází i proslulé české lámání dřevců o zeď. Proto se karusela musela k zemi poutat řetězy a mohutnými hřeby. Přesto jsem ji celkem pravidelně ze země vytrhával, často i s dlažbou, do níž byly hřeby zaraženy. To se však dařilo jen díky tomu, že jsem užíval speciální dřevec z dubového dřeva. Avšak i na tuhle exhibici se jezdec musí velice pečlivě připravit. To jsem trénoval tak, že jsem dřevcem najížděl na mohutné stromy ve Stromovce. Tělo se muselo naučit absorvovat sílu nárazu (neuvěřitelných 152 kJ kinetické energie) i okamžitou reakci, tedy uvolnění držení kopí z podpaží. Marná sláva, strom z kořenů nevyvrátím ani já. Ačkoliv jsem u šermu pěšího přívržencem technického šermu, plného fines a záludů, na koně se prostě tento šerm použít nedá. Tady prostě musí přijít rána, která přesekne rytíře i se sedlem. To jsem trénovával na metrových dřevěných polenech, později i na řetězech, či až dvanáct milimetrů silné železné tyčovině.

Toto umění se vám sice hodí ve skutečném boji, ale při scénickém předvedení se naopak musíte naučit tuhle ránu sice předvést, ale zároveň ji i na milimetr přesně zastavit. Stejně tak jsme ze začátku učili koně všechny bojové kopy, nebo zašlapání pěšáka do země, ale později jsme od toho upustili pro nemožnost uplatnění. Naopak třeba postavení na zadní, lehnutí koně, nebo jeho odložení to jsme předváděli poměrně často. Ještě musím připomenout jednu dovednost, bez které se jízdní šerm neobejde. To jest pády s koní. I ty se musí dokonale nacvičit, nejlépe na písku. Do hlubokého písku se dá padat takřka jakkoliv, ale účelem je naučit se padat třeba i na dlažbě. Proto se snažte při pádu nejprve dotknout země malíkovou hranou nohy a následným navalením na lýtko, koleno a stehno (součást parakotoulu) zbrzdíte rychlost pádu a potom už můžete zahrát cokoliv. Jen při pádu se štítem doporučuji tento při pádu odhodit, hrozí totiž fraktura ruky. Až když se bezpečně naučíte padat v lehkém oblečení, zkuste to opatrně v plné zbroji. Přece jen je v tom určitý rozdíl. A pamatujte, že i nejen král český Jan lucemburský, ale i já jednou skončil pod kopyty koní.

III

Obrázky

Pro případné kritiky předesílám, že následující obrázky nejsou pokusem o obrazy, ale pouhým schématickým znázorněním jednotlivých stavebních prvků jízdního šermu.

Děkuji, Oldřich z Dehnic Haberle

Čelní střeh

Stejně, jako v šermu pěším, je tento střeh jeden ze základních. Právě z něj lze nejrychleji zaujmout kteroukoliv z pozic obraných i útočných.

Volný střeh

Volný střeh je uvolněný, užívá se třeba k příjezdu na kolbiště. V boji se objeví maximálně jako jedna pozice v máchu.

Horní střeh

Horní střeh je naopak již plně hodnotná bojová pozice, ze které lze přímo útočit sekem i bodem.

Prima

Prima je kryt, který chrání jezdcovu levou nohu, případně levou plec koně.

Vysoká prima

Vysoká prima kryje jezdcův levý bok. Lze ji zvednout ještě výš, kde pak chrání proti vodorovným sekům i hlavu.

Sekonda

Sekonda kryje pravou nohu rytířovu. Ale stejně, jako u následující vysoké sekondy, ji lze podle potřeby přesunout až k zádi oře.

Vysoká sekonda

Vysoká sekonda kryje pravý bok a krk koně. I ji lze zvednout až do výše hlavy.

Vysoká sekonda

Vysoká sekonda kryje pravý bok jezdce i koně.

Terca

Terca je jedním z nejčastějších krytů, neboť vykrývá všechny vodorovné seky nekryté štítem.

Terca

Dají se s ní vykrýt všechny tři pravé sektory.

Vysoká terca

Vysoká terca zastavuje šikmé seky na hlavu a na rameno.

Vysoká terca

A to zepředu i zezadu.

Kvarta

Kvarta chrání levý bok, pokud není kryt štítem.

Vysoká kvarta

Vysoká kvarta chrání hlavu a ramena, v tomto případě nejspíš proti seku zezadu.

Kvinta

Kvinta chrání hlavu a lze z ní velice dobře provést odsek.

Kvinta

Pod kvintou lze dokonce otočit koně o 180°.

Kvinta

Kvinta chrání proti sekům typu Fendente.

Vysoká kvinta

Vysoká kvinta zchytává seky Squalembrato, stejně jako třeba vysoká prima, ale na rozdíl od ní sklouzne soupeřova čepel k záštitě.

Vysoká kvinta

Opět kryje Squalembrato, tentokrát zezadu.

Vysoká kvinta

Prostá změna a z krytu je nápřah.

Sexta

Sexta na této straně je jen nouzovým krytem.

Sexta

Naopak tady už je to výchozí pozice k drtivému protiútoku.

Vysoká sexta

To co platí o sextě, platí i o sextě vysoké.

Vysoká sexta

Vysoká sexta je jedním ze základních prvků jízdního šermu.

Septima

Septima je rychlé a zoufalé vykrytí útoku na záda.

Oktáva

Oktáva je jediná a nedokonalá obrana levého zadního sektoru.

Nápřah

Nápřah, a tady je ten úplně nejdelší ze všech, je jedna ze dvou možných příprav k seku. Při nápřahu dostanete zbraň z jedné klidové polohy do druhé, tam ji zastavíte a znovu uvedete do pohybu (sek). Tento nápřah bych například použil k přeseknutí řetězu (viz Břetislav a Jitka).

Mách a sek

Naopak, při máchu se přípravný a útočný pohyb slévá v jeden, kdy všechny prvky ruky i zbraně (rameno, loket, zápěstí, hlavice i hrot meče) opisují plynulé křivky.

Fendente dritto

Útok na soupeřovu hlavu.

V následujících ukázkách nelze zobrazit všechny variety akcí v šermu. Proto tu zobrazíme jen nejčastější seky i pozice v duelu.

Fendente roverso

Vnější útok na hlavu.

Squalembrato dritto

Šikmý vnitřní sek na rameno.

Squalembrato roverso

Vnější šikmý sek.

Tondo dritto

Vnitřní vodorovný sek.

Tondo roverso

Vnější vodorovný sek.

Nadhoz a podsek

Odzbrojení z kvinty

Při tomto odzbrojení musíte současně pustit otěž, vykrýt soupeřův sek kvintou a levačkou uchopit hlavici jeho meče. Zdůrazňuji onu současnost. Pak prudkým vytrčením vlastní zbraně a přitažením sokovy ji vylomíte z jeho ruky. Doporučuji nejprve nacvičit na zemi.

Quintaine sekerou

V jízdním šermu se pochopitelně užívá i řada dalších zbraní. Mezi ty nejtypičtější patří sekera, bojové kladivo, palcát, nebo biják. Jemné nuance ve vedení jednotlivých zbraní lze nejlépe nacvičit v dsciplíně zvané Quintaine (Kvintána).

Horní držení kopí

Nejstarší způsob držení této jezdecké zbraně. Už na Tapisérii z Bayeux se však oba způsoby, tedy horní i založený, objevují vedle sebe. Horní držení se užije u lehčí a krátké zbraně blížící se spíše k oštěpu. Sílu úderu lze účinně zesílit velkým záklonem, vyváženým dopředu vytrčenou nohou. Následný bod je proveden stejně, jako předbod mečem, tedy prudkým předklonem a vytrčením paže. Zbraň se nosila v těžišti, čímž se nevyužila celá její délka

Boční držení kopí

Tento způsob držení je zcela neobvyklý. Lze jej užít třeba v boji proti pěchotě.

Vnější založení dřevce

Nejběžnější způsob nesení dřevce, plně využívající celé délky zbraně. Vnější držení se preferovalo ve skutečné bitvě, nebo polním turnaji. Jeho hlavní výhodou je to, že vlastně soupeře zaměřujete přímo pohybem koně. Naopak vnitřní nesení, kdy je zbraň přeložena přes krk koně, vznikla pouze pro potřeby dřevcového klání, tedy z důvodů bezpečnosti. Tam je totiž útok veden přes šraňky, oddělující oba soky. Tento způsob se pak časem vyvýjel tak, aby se usnadnilo náročné nesení zbraně zcela mimo těžiště. První takovou pomůckou byl výřez do sférického štítu, ze kterého se později vyvinulo tarče. Nakonec se přes nosné a podpůrné háky na zbroji celý systém dostal tak daleko, že se dřevec dokonce stal integrovanou součástí zbroje.

Vnitřní založení dřevce s oporou tarče

Rozdíl těchto dvou způsobů je pouze v založení dřevce do výřezu tarče.

Vnitřní založení dřevce bez opory

Dehnický úder

Inspirací k této akci byla jedna z kreseb Talhofferových. V jeho verzi je však zakončena bodem do obličeje. Já se svým úderem hlavicí meče přímo na bradu jsem byl ted vlastně lidumil. Ten souboj vznikl v době, kdy jsem sedlal Balta. To byl jeden z nejrychleších koní na světě. Já tehdy vážil 85 kg a má zbroj 60. Přesto tento legendární angloarab dokázal na kolbišti z místa vyrazit i s toto zátěží rychlostí 70km/hod. Až poměrně nedávno jsem si dal tu práci a spočítal si kinetickou energii, kterou jsme tehdy vyvinuli. Bylo to neuvěřitelných 152kJ. Proto jsem Dehnický úder přeci jen předváděli tak, že já s Baltem stál na místě a soupeř na mne najížděl se založeným kopím zhruba padesátikilometrovou rychlostí. I tak byl ten okamžik, ve kterém jsem ostřím meče odklonil hrot dřevce a hned poté přehodit zápěstí přes jeho ratiště a naznačil úder do přilby, neuvěřitelně krátký. Následoval soupeřův pád, pokud to terén dovolil, pak saltem vzad. Jinak na malíkovou hranu pravé nohy.

Boční výstřel z kuše

Takto se z kuše skutečně dá vystřelit, ale příliš velkou přesnost od toho neočekávejte. Pokud jste chtěli zamířit, pak bylo opravdu lepší zastavit a zamířit oběma rukama a kuší přiloženou k líci. Talhoffer zaznamenal i výstřel vzad.

Gotický jezdecký postroj koně

Zde představuji typický jezdecký postroj, který se skládá ze sedla, poprsního a nákřižního řemení a uzdy s dlouhou lomenou pákou.

Vedení překládanou otěží

základní poloha

Překládanou otěží rozumíme systém vedení koně jednou rukou, při němž se pro zatáčení netahá za udidlo, ale kůň ustupuje před otěží, kterou mu jezdec přiloží na krk. Dobře přeježděný bitevní kůň se dá ovládat poze pobyby zápěstí. Tato základní pozice drží koně v klidu, nebo již v zadaném ruchu. Běžného koně můžete vést i na zcela prověšené (zahozené) otěži. My však, protože jsme mívali opravdu dopředné koně, vodili jsme je na minimálním přilnutí. Na otěži jsme tedy cítili gramy, nikoliv kilogramy, jako u sportovních koní.

Vedení překládanou otěží

plná pobídka otěží

Tento pohyb zápěstím úplně uvolní otěž a povolí zádrž. V tomto rozsahu je to již pobídka do plného trysku. Poloviční zádrž pak pustí koně do kroku, nebo do klusu. Rozdíl je jen v intenzitě současné pobídky holení (lýtkem, nikoliv patou). Pobídka holení se u našeho vedení koně používá pouze pro změnu ruchu, nebo kmihu, nikoliv tedy při každém jeho kroku. Ruch i kmih má kůň udržovat sám a bez zbytečných korekcí.

Vedení překládanou otěží

plná zádrž

Plná zádrž, při níž si kůň skutečně sedne na zadek a stojí na místě. Tuto zádrž použijete, pokud lámete kopí o zeď a vy při tom koně zstavíte z padesátikilometrové rychlosti deset centimetrů od té zdi. Běžná zádrž se prováděla pouhým lehkým ťuknutím otěží. Můj Brevis, který tuto zádrž ovládá, dokáže zastavit na místě v jakékoliv rychlosti a dokáže takto zastavit i jakéhokoliv koně, či krávu.

Vedení překládanou otěží

plná pravá

Plné vyklonění zápěstí vpravo, přiloží levou otěž na krk a kůň před ní uhne tak, že se otočí na místě. A otáčí se tak dlouho, dokud přiložení otěže neuvolníte. Silou přiložení určujete poloměr otáčení. Pro pouhou změnu směru (zatočení) stačí opět jen ťuknutí otěží.

Vedení překládanou otěží

plná levá

Totéž, ale na druhou stranu. Výcvik této dovednosti probíhá zpočátku tak, že se kůň nejprve vede tak zvaně jeden a půl rukou, což znamená, že jednou rukou přikládáte otěž již výše zmíněným způsobem a druhou pak přitáhneme udidlo. Při prvních pokusech je dobré přikládat otěž co nejvýše na krku. Takřka hned za ušima. Postupně pak tu otěž snižujeme a ubíráme tah na udidlo. Takřka vysněným cílem je pak zde prezentované

"joystickové" vedení koně.

Překládaná otěž - extrém

Pak lze koně vodit dokonce i takhle. Jak vidíte, tak mého Brevise tak stejně jako já dovede jet i má dcera Eliška. Jenže šermířské ježdění, pokud tedy předpokládáme historickou věrnost, předpokládá jistou výbavu, bez které se rytíř prostě neobešel.

Ostruhy

Jednou takovou pomůckou byly ostruhy, neboli šporny. Vysloužit si ostruhy bylo synonymem pro pasování na rytíře. Ostruhy byly spolu s mečem a rytířským pásem základním atributem rytíře. Pochopitelně, tehdy se užívaly podstatně razantněji, než dnes, ale na jezdcově škorni by rozhodně neměly scházet. Ten rozpor se dá vyřešit buď opravdu tupými kolečky na špornách, nebo skutečně důsledné pobízení pouze lýtky se špornami odkloněnými od koně.

Čabraka a páka

Stejně takřka bezpodmínečným vybavením je pákové udidlo. Gotické originály bývali mnohdy ještě daleko delší, než tato Baltova, ale alespoň tak. S pákou je to stejné, jako s ostruhami. Buď to řešíte dvojí otěží (viz následující obrázek), nebo se naučíte s ní zacházet tak jemně, že s ní koni neublížíte. Zde také vidíte heraldicky zdobenou čabraku českého krále a )zkou jezdeckou korouhev. Role českého krále Jana mne provázela několika lety mého šermířského působení a v ní jsme znovu šířili slávu české jiezdy brněné Evropou.

Uzda - dvojitá otěž

A nakonec ukázka z dílny Talhoffera. Na tomto obrázku chci upozornit na to, že oba koně jsou vedeni dvojitou otěží, ačkoliv nesou v hubě jen jedno pákové udidlo. Na rozdíl od ozdější uzdy. Horní otěž, vedoucí přímo k udítku, sloužila k běžnému ovládání koně a ta druhá, páková, k opravdu drsné zádrži.

Kdyby mi ovšem takhle vyjeli mí rytíři, sprdnul bych je za prvé za držení mečů a za druhé za to, že nemají prošlápnuté paty. Takto naražené nohy do třmenů jsou nejlepším způsobem, jak v nich zůstat viset a nechat se koněm uvláčet. Zdá se, že mistr Talhoffer zrovna nejlepším rejtarem nebyl.

Držení gotického meče

Na rozdíl od pozdějších zbraní, nebo i soudobých orientálních šavlí, se gotický meč, stejně jako jeho starší předchůdci, ještě vedl pevným zápěstím.

Konečně, třeba ten karolínský meč dole, vážící přes čtyři kilogramy, by vám to uvolněné zápěstí nejspíš vylomil.

Řemení, nebo čabraka?

Vlastně už po dokončení celé knížky jsem si vzpomněl na jedno vlastně úsměvné dilema, které jsem řešil před každým představením. Mám předvést krásu frýzského hřebce v plné parádě, jenom s řemením, nebo ho schovat pod čabraku?

Jestli to nakonec nemám ve westernu jednodušší?

Vedle již výše zmíněného Hanse Talhoffera tu chci vzpomenout ještě jednoho ze svých předchůdců. Byl jím mistr

Fiore Furlano de Cividale d'Austria, delli Liberi da Premariacco

A i z jeho práce si tu dovolím několik kreseb prezentovat. Já jsem z něj sice nečerpal ani kdysi, ani dnes, ale přesto doporučuji do jeho knih nahlédnout.