Dopis Mr. Rogeru Abrantesovi, autorovi knihy Řeč psů.

Mr. Roger Abrantes

Ekologický institut

Hong Agriculture School

Dánsko

Vážený pane!

Právě jsem s velikým zájmem dočetl Vaši knihu "Řeč psů". Ačkoliv je psána pro nejširší veřejnost (což nepovažuji za nedostatek, ale za klad), přeci i já jsem si při jejím studiu leckteré myšlenky ujasnil a utřídil. Současně se však vynořilo i několik vzpomínek z mé dlouholeté praxe, které poněkud vybočují z běžných schémat. Po krátkém váhání jsem se rozhodl Vám o nich napsat. Rozhodně však ne ve snaze polemizovat, ale spíše diskutovat, či nadhodit nová témata k přemýšlení.

Nejprve tedy něco málo o mně. Již jako dítě školou povinné jsem váhal, zda se mám věnovat biologii, nebo umění. Nejprve zvítězilo umění, nakonec se mi však podařilo oba tyto zájmy propojit a dnes vlastně dělám umění se zvířaty. Nicméně od útlého dětství se u mne projevoval zvláštní dar pro práci se zvířaty. Nikdy jsem od nich nevyžadoval absolutní poslušnost, ale náš vztah jsem vždy stavěl na pokud možno rovnocenném partnerství, byť jsem v něm zastával vždy tu dominantnější roli. A snad právě proto se mi občas podařilo i to, na čem si mnozí jiní vylámali zuby.

V roce 1968 jsem si pořídil psa, středního knírače (Schnauzer). Veškeré zkušenosti s německými ovčáky (Deutsche Schaferhund), které jsme v rodině měli před ním, mi rázem byly k ničemu. Tento pes byl totiž nejen tvrdohlavý, jako každý jedinec jeho rasy, ale nad to byl skutečnou osobností a vynikal na psa vysoce nadprůměrnou inteligencí. Toto tvrzení určitě zní příliš vychloubačně, ale faktem je, že si o něm majitelé psů v mém okolí dodnes s nostalgií vyprávějí. Po zkušenostech s tímto psem vždy jen s despektem poslouchám tvrzení některých "odborníků" o způsobu psího myšlení. Tento pes měl pasivní znalost minimálně dvou set lidských slov a to jak běžných činností, tak i názvy mnoha předmětů. O tom však psát nechci. Příliš by to připomínalo kynologickou latinu. Neodpustím si však vzpomenout dvou příběhů z jeho života.

V těch letech se ve velkém parku v naší části Prahy scházela skupina majitelů se svými psy. Scházeli se pravidelně a trávili společně mnohé hodiny. A díky tomu se ze skupiny psů stala skutečná smečka s hierarchií a mnoha rituály. Velcí a silní tvrdě bránili slabší jedince před cizími psy a podobně. A právě boj o dominantní postavení v této smečce stojí za zmínku. S jedním starým pánem tam chodil mohutný samec německé dogy (Deutsche Dogge). Ten pes se zpočátku choval až patologicky. Bez zjevného důvodu napadal ostatní psy a svou vahou je převálcoval. Vlastně se ani prát neuměl a proto vždy zaútočil v okamžiku, když to napadený vůbec neočekával. A ačkoliv tyto útoky nekončily krví, přeci mnozí psi už chození do smečky začali obávat a většina už odmítala na místo schůzek vstoupit, pokud tam tento pes byl. Všichni z něj již měli panickou hrůzu. Obrat k lepšímu nastal až díky mému psu. I on se toho agresora skutečně bál. Přeci se mu však jednou koutkem oka podařilo zahlédnout jeho útok. Okamžitě odskočil do strany, a když se ta hora masa nezadržitelně řítila kolem něj, prostě ji chytil za krk a praštil s ní o zem. Dobře pět minut pak nad poraženým sokem stál a ten se nesměl ani pohnout. Pak konečně na ztopořených nohách zvolna odkráčel a od té doby měl od něj pokoj nejen on, ale i ostatní příslušníci smečky. Stačilo totiž, aby můj třicetikilový pes jen poodhrnul pysky a doga rázem zkrotla. Důvod, proč Vám o tom píši, však tkví v důsledcích, které z toho vyplynuly. Ve smečce byl i velký německý ovčák, kterého respektoval a uznával můj pes. Ten se však nikdy nezbavil respektu z oné dogy. Vznikl tak trojúhelník bez jediného vrcholu. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Všichni tři psi se již nikdy navzájem nenapadli a společně vládli celé smečce. Agresivita uvnitř smečky se takřka vytratila a skutečně nastala doba, kdy tito psi bezvýhradně chránili i ty nejmenší. Po okraji jejich teritoria sice směli procházet cizí psi, ale dovnitř se směli odvážit až po nesmírně důkladném přijímacím rituálu, kdy mu takřka šlo o život. Smečku stejných kvalit už se nám nikdy potom nepodařilo sestavit a všichni jsme shodně tvrdili, že se to tenkrát zdařilo jen díky mému psu.

Dovolte mi vzpomenout ještě jednu příhodu z jeho života. Když mi bylo jednadvacet let, začal jsem jezdit na koních. I koně jsem zvládal jaksi instinktivně, takže hned napodruhé jsem se svou instruktorkou mohl vyjet na vyjížďku a jen ji absolvovat, ale i jí nejspíš zachránit život, když se oba naše koně splašili a nezadržitelně se řítili na silnici s hustým provozem. O tom však vyprávět nechci. Teď mluvíme o psu. Když jsem ho ke koním vzal poprvé, se zjevným zájmem, ale poněkud s odstupem vše pozoroval. Zejména zahánění stáda a třídění koní do boxů a stání ho zaujalo. Druhého dne k večeru, když jsme šli zahánět, vyrazil bez jakéhokoliv povelu do otevřeného výběhu a my jsme zůstali jen nevěřícně zírat. Pes oběhl stádo snad třiceti klisen s hříbaty a bez zbytečného štěkání je prostě obrátil, prohnal je výpustí kolem nás a natlačil je do stáje. My jen stáli a nevěřícně zírali. Za posledním koněm vběhl do stáje i pes. Vzápětí se ozval šílený štěkot. Tu jsme se teprve rozeběhli. Ve dveřích jsme však opět zůstali v údivu stát. Pes totiž tím štěkotem vytlačoval mladé klisny, které si vyměnily stání. Jakmile však vycouvaly a vyměnily si svá místa, pes ztichl a obrátil se na nás se spokojeným výrazem. Na nás pak zbylo jen pozavírat je boxy a uvázat koně ve stáních. A od těch dob jsme již nezaháněli jinak. Nejsem si jist, zda lze tuto příhodu svést na geny stájového pinče, které v sobě knírač nese. Dodnes raději věřím ve skutečnou inteligenci tohoto nadprůměrného psa. Když pak ve čtrnácti létech odešel, nebyl jsem po něm schopen po dlouhá léta pořídit si jiného.

Koním jsem však zůstal věrný. Střídal jsem stáje a sbíral zkušenosti. Motal jsem se kolem chovu, dostihů i parkurů, byl jsem jeden z prvních, kdo u nás začínal s westernovým ježděním. U koní jsem se i oženil. A jako svatební dar jsme dostali nádhernou čtyřletou polokrevnou klisnu, černou jako uhel a ostrou jako břitva. Původní majitel se jí bál jak čert kříže. Přeci se mi však podařilo z tohoto absolutně zkaženého zvířete v poměrně krátké době udělat asi nejlépe přeježděného koně, jakého jsem kdy udělal. Ta klisna totiž nakonec nejezdila na pobídku, ale na myšlenku. Ačkoliv to zní opět neuvěřitelně a nadneseně, je to skutečně pravda. S tímto zvířetem se mi skutečně podařilo navázat telepatické spojení. Když jsem na ní jezdil, mohl jsem sám sobě namlouvat, že jí snad dávám tak nepatrné pobídky, že si jich ani sám nejsem vědom. Jak ale vysvětlit následující.

V té době jsme měli koně ustájené v pronajaté stáji, zhruba dva kilometry vzdušnou čarou vzdálené od mého domova. O koně jsme se společně starali s několika mladými lidmi. Na ranní krmení jsme tedy dojížděli ve zcela nepravidelných službách. Tehdy jsem již nejezdil pravidelně do práce, ale pracoval jsem doma. Jednou dopoledne, tak kolem jedenácté hodiny, jsem náhle pocítil neuvěřitelné nutkání. Jat jakousi podivnou předtuchou jsem skočil do auta a hnal se do maštale. Tam jsem zjistil, že koně jsou v pořádku, ale není nakrmeno. Nakrmil jsem tedy a dodatečně zjistil, že kolegyně, která měla krmit, se z vážných důvodů nedostala ani ke koním, ani k telefonu. Tak si mne prostě kobyla zavolala sama. V následujících letech k podobné situaci došlo ještě několikrát. Pak už jsem ovšem jezdil poněkud klidněji, neboť jsem již věděl, že nejde o život, ale jen o žrádlo. Právě na této klisně jsme dosáhli výkonů, díky kterým jsme se s manželkou stali jedněmi ze tří Čechoslováků, kteří se jako první stali členy Americké asociace jezdců Pony expressu. Mimo jiné právě díky jejímu výkonu se Pony express ve Státech znovu začal jezdit a její fotografie se mnou na hřbetě snad dodnes visí v muzeu tohoto zvláštního druhu pošty. Ani vztah, jaký jsem měl k tomuto koni, se mi již se žádným jiným nepodařilo navázat a když pak zahynula přičinění zlého člověka, ze srdce jsem ji oplakal. Přeci se však nestala westernovým koněm. Po prvních třech ročnících Československého pony expressu jsme totiž western definitivně opustili a začali se plně věnovat činnosti, kterou provozujeme dodnes, tj. historickému ježdění. Se svými koňmi jsme se zúčastnili mnoha natáčení historických filmů, rekonstrukcí středověkých bitev a ve svých programech předvádíme rytířské, klání a turnaje. Neznám jinou jezdeckou skupinu, která by stejně jako my předváděla klání ostrým mečem, či nájezdy na slavnou českou karuselu, stroj obávaný lidmi i koňmi v minulosti i současnosti.

To však již je éra dalšího vyjímečného koně, který prošel mýma rukama. Tohoto angloaraba, syna jednoho z československých šampionů, jsme koupili jako sedmiletého, za jateční cenu a v kupní smlouvě stálo, že kůň je nejezditelný a agresivní. Dodatečně jsme pak zjistili, že absolvoval přípravu na Velkou pardubickou, což je bezpochyby jeden z nejtěžších překážkových dostihů Evropy, a podle jeho pozdějších výkonů měl na to ji vyhrát. Během této přípravy se však vymkl kontrole a naučil se s jezdcem utéct, případně jej srazit. Málem zabil dva ze svých jezdců a tak nakonec skončil v naší stáji s oním prapodivným dovětkem v kupní smlouvě.

Původně jsme ho koupili pro manželku, ale ta po prvních pěti minutách sebekriticky přiznala, že na něj nemá a tak začala jezdit mou dokonale zaježděnou klisnu a já toho šílence. Pravdou je, že se mi dařilo na něm jezdit, ale zpočátku to bylo peklo. Po každé práci jsem měl o půl metru delší ruce. Ale rychlost, síla a vytrvalost, jakou ten kůň projevoval, to bylo něco neuvěřitelného. A stálo to za to pokusit se o nemožné.

A zde je třeba vzpomenout ještě původní reakci klisny na něj. Ta jej z duše nenáviděla a skutečně se pokoušela ho snad zabít. Nezlobte se na mne, ale jinak, než žárlivostí se tato reakce vysvětlit nedá. Přeci však zasáhla náhoda, na kterou jsem neměl sebemenší vliv, kterou jsem však dokázal dokonale využít, a která změnila nejen vztah obou koní, ale která napomohla i k převýchově onoho valacha. Ten si totiž od nevhodného sedla poranil kohoutek, čímž se na čtvrt roku úplně vyřadil z běžné práce. Nebýt tohoto zranění, nejspíš bych z něj nikdy neudělal tak vynikajícího koně, jakým později byl.

Tehdy jsme se stěhovali do nové stáje, do té, ze které si kobyla zařídila ono bezdrátové spojení. Jednalo se o přesun zhruba dvacet kilometrů dlouhý a tak jsem se rozhodl jej provézt po kopytě. V ten den však uhodily třeskuté mrazy a tak se těch dvacet kilometrů stalo skutečně tvrdým oříškem. Jel jsem v sedle klisny a tehdy čerstvě odřeného angloaraba jsem vedl ne ruce. Fakt, že vedený kůň byl zhruba dvakrát rychlejší a navíc se rval dopředu, mi nedovoloval cválat. Jel jsem tedy pracovním klusem a on vedle mne zběsile bil kopyty v krátkém cvalu. Důležitější však bylo, že při tom klisně něžně dýchal za uši. Fakt, že jsem znovu seděl na jejím hřbetě, klisnu naplnil nadšením a ona vůči valachovi neprojevovala sebemenší náznaky agresivity. Když jsme pak konečně dojeli a já si z obličeje sloupl škrabošku z ledu, zavedl jsem oba koně do předem připravených boxů. Když jsem však zavřel dveře, začala klisna neuvěřitelně řádit. Kopyty bila do stěn, až odletovaly třísky a já tehdy spíše vytušil, než pochopil její přání. Znovu jsem tedy otevřel dveře obou boxů a valacha, kterého by ještě před několika hodinami nejspíš zabila, jsem vpustil do jejího velkého boxu. Ona se rázem zklidnila a od těch dob, až do její tragické smrti byli spolu neustále. Ona byla první kůň, který se mu zcela dobrovolně a bez jakékoliv viditelné příčiny bezpodmínečně podřídil. A po ní tak učinila řada dalších koní, včetně mladých ambiciosních hřebců.

Dříve, než budu pokračovat v jeho příbězích, nelze mi nevzpomenout jedné opět málo uvěřitelné příhody s kobylou. Tato stáj stála uprostřed rozsáhlé zahrady a proti ní byla patrová vila majitelů s velkými francouzskými okny. Jak už jsem zmínil, klisna byla vranka. Proto jsem jí tehdy vyrobil ze světlé přírodní kůže složitě prořezávané ozdobné řemení k sedlu. Několikrát překřížený nákřižní a poprsní řemen, otěže a uzdečku. Na tom černém koni to vypadalo prostě nádherně a abychom se lépe mohli kochat tím pohledem vypustili jsme takto nasedlanou klisnu volně do zahrady. A tehdy jsem zažil první příklad narcisismu u koně. Klisna totiž bez zaváhání zamířila k oněm francouzským oknům a v jejich odraze se začala vzhlížet. Nakrucovala se při tom hůř, než jakákoliv ženská před zrcadlem. Natáčela se ze všech možných i nemožných úhlů, její pohled však neustále směřoval k oknům. Nám v tom okamžiku nevěnovala sebemenší pozornost. Prostě se kochala sama sebou, s plným vědomím, že je krásná a že jí to řemení po čertech sluší. Což mi ovšem vnuká kacířskou myšlenku, že studuje-li etologie chování zvířete pouze v jeho přirozeném prostředí, pak nemá sebemenší šanci něco tak vyjímečného vůbec zachytit. A přeci se to skutečně událo.

Vraťme se však k onomu angloarabovi. Během oné vynucené přestávky v ježdění jsem s ním pracoval ze země a na to dostal úplně nový výcvik. Po půl roce jsem ho již mohl vzít na první akci a vedl jsem ho jednou rukou. Je pravda, že se nikdy nenaučil jezdit na zahozené otěži a vysedět jeho cval při jeho vysoké kadenci jsem se dokonale naučil až po pěti letech, ale výkony, které předváděl na turnajích, zvedaly diváky ze sedadel. Cviky, které Angličané předváděli na mohutných shirských koních v pětadvacetikilometrové rychlosti, Němci na arabech a berberech v padesátce, on zvládal v sedmdesátikilometrové rychlosti. A navíc tuto rychlost nabíral v okamžiku, z místa a z otočky na zadních. Během celého představení se navenek choval jako těžko ovladatelný kůň až v samém závěru při děkovačce, když jsem z něj seskočil, chodil za mnou bez držení jako psík a sám si vymýšlel a inovoval nejrůznější zadržované chody, kterými opět udivoval nadšené diváky.

Tento kůň, vyšlechtěný k rychlým dostihům, si rytířské turnaje zamiloval, byl si plně vědom toho, že je v nich absolutně nepřekonatelný a měl z toho evidentní potěšení. Během svého jedenáctiletého působení ve skupině svým dovednostem řadu mladších koní, kteří se vždy bezvýhradně podřizovali, ačkoliv on si své postavení ve stádě skutečně nevybojoval, on si je jen prostě zasloužil. Nikdy se s koňmi nerval. Jen třikrát učinil vyjímku. Poprvé to bylo s mladým huculským hřebcem, který se s potěšení vždy ze cvalu zastavoval nárazem do mého koně. Tento zlozvyk jsme ho nebyli schopni odnaučit. Můj kůň dlouhou trpělivě snášel tyto ústrky, až jednou jediná dobře mířená rána do zubů hřebce usměrnila do patřičných mezí. Podobně vyzněl i druhý případ. Po úmrtí naší klisny jsme mu okamžitě pořídili novou partnerku. Ta jej však první týden vyloženě terorizovala. Takřka ho nepouštěla ke žrádlu a on to jen se stoickým klidem snášel. Po týdnu však pohár trpělivosti přetekl, on ji jediným výpadem zahnal na hromadu pilin a nechal ji tam za trest dvě hodiny stát. Pak jí dovolil sestoupit a od té doby jejich vztahy byly v nejlepším přádku. Třetí případ se od předchozích podstatně odlišoval. Tehdy jsme naší šestileté dcerce koupili tříletého shetlandského hřebečka. A při jeho zajíždění jsem opět použil svůj již mnohokrát osvědčený způsob přípravy. Koníka jsem přivázal za ohlávku k hrušce svého sedla a jako obvykle jsem očekával, že mu to můj kůň sám všechno vysvětlí a všechno jej vlastně nenásilně naučí. Taková alespoň dosud byla běžná praxe. K poníkovi se však zachoval zcela jinak. K němu od počátku zaujal postoj nekompromisního a tvrdého učitele. Jakmile zaostal o krok pozadu, okamžitě dostal kopanec zadní nohou. Jakmile postoupil o krok dopředu, hned jej zle vyceněné zuby chytly za krk a byl odmrštěn zpět. Až mi ho bylo líto a uvažoval jsem o tom, že tento výcvik přeruším. Neudělal jsem to a dobře jsem učinil. Toho prcka naučil nejen dobrým mravům, ale i běhat tak rychle, že zcela stačil velkým koním a nad poníky s převahou vyhrával.

Po jedenácti letech vynikající spolupráce s tímto vynikajícím koněm se u něj zvolna začaly projevovat problémy s nohama, načatýma ještě v dobách dostihů. Bylo jasné, že ačkoliv má srdce bojovníka, tělo začíná stárnout. Tehdy jsme mu již dohodli podmínky pro důstojný zbytek života. On však rozhodl sám a jinak. Na jeho posledním představení to srdce bojovníka prasklo, a on za zvuku fanfár a nadšeného potlesku diváků, oděn v rudou čabraku posetou erby všech českých zemí, padl pod svým králem mrtev k zemi. Zděšení naše i diváků se dá jen těžko vylíčit. S tou tragédií mne smířila jedna jediná myšlenka. Že kdybych si totiž jednou mohl vybrat svou smrt, nevybral bych si lepší a důstojnější.

Dnes jeho místo zaujal mladý frízský hřebec, ale já už také stárnu a prostě už nedokážu předvést to, co před lety.

Vraťme se však ještě zpátky ke psům. Po onom knírači jsem tedy dlouhá léta psa nechtěl. Žádný ho prostě nemohl nahradit. Manželka si dokonce pořídila malou fenku a to bylo jediné zvíře, které jsem vědomě vymanil ze svého vlivu a ponechal ji zcela pod kontrolou manželky. Nicméně ta fenka prolomila onu psychickou barieru a já se konečně odhodlal si opět pořídit psa. Tedy psa. Upřesněme to. Absolutně zkaženou sedmiměsíční silně dominantní fenku československého vlčáka. Tedy spíše vlka, nežli psa. A tehdy jsem skutečně musel sáhnout až na samé dno svých kouzelnických schopností a přeci jsem dobré dva měsíce nevěděl, jestli v tom souboji vůle zvítězím já anebo ona. Nakonec se to přeci jen podařilo. Dnes je z ní velice ostrá alfa vlčice, jejíž jediné ostré štěknutí donutí i staforda (Staffordshire Bull Terrier) okamžitě pustit svého soupeře. Je matkou vynikajících potomků a jeden z jejích synů z prvního vrhu zůstal s námi ve smečce. Oba se snažím vychovávat k plnému sociálnímu cítění vlčí smečky, což ovšem uprostřed velkoměsta není vždy úplně možné a naráží to občas na zajímavé problémy.

Ta fena, ačkoliv je skutečně ostrá a ochotná i z minimálního důvodu (nikoliv však bezdůvodně) bez váhání napadnout jakoukoliv fenu a jediným seknutím svých čelistí ji vyřadit z boje (nikoliv zabít - taranem vyhodí soupeřku do vzduchu a letící ji uchopí za stehna a škubnutím roztrhne svalovinu) plně respektuje vlčí skladbu smečky. Ona si udržuje pořádek mezi fenami a alfa samec ať se stará o psy. Jednou se však stalo, že ji jednou napadl samec kavkazského ovčáka. Ona se vůbec nebránila, jen uskakovala před zuřivými útoky a žalostně protestovala. Tehdy byl jejímu štěněti, tedy našemu psu, necelý rok. Byl v nejhorší fázi puberty. Do té doby se všem psům v podstatě podřizoval, byť velice zajímavou formou, ale k tomu až později. Nyní tedy došlo ke střetu mezi jeho matkou a cizím psem, který navíc ani nepatřil do jejich smečky. V tom okamžiku byl asi sto dvacet metrů od nich. Zareagoval však okamžitě. Dřív, než jsem byl schopen zakročit já, přelétl celou tu vzdálenost, svého soka nárazem smetl a odhodil, vrhl se na něj a zalehl ho. Pro toho kavkazana to musel být úder z čistého nebe. Nezmohl se na odpor a nezbylo mu, než se podřídit. To bylo první velké vítězství našeho psa a od těch dob jich vybojoval poměrně dost. Při těchto rvačkách nikdy nedošlo k vážnějšímu zranění, maximálně soupeři natrhl uši. On sám rvačky nikterak nevyhledává, brání si však fenu a nereaguje-li pes na jeho varování a přiblíží se k ní, pak je okamžitě sražen k zemi. Já se pochopitelně snažím těmto konfliktům pokud možno předcházet. Fenu vlastně vůbec nepouštím do kontaktu s cizími fenami, takže pes ji vlastně v dětství nikdy neviděl bojovat, Přeci však, stejně, jako ona, užívá náraz tělem jako hlavní zbraň. Užívá však ještě jednu, pro psa ještě méně typickou. Totiž smysl pro humor. Už jako štěně s oblibou vyprovokoval nějakého psa, aby jej začal vztekle pronásledovat. Vlastním tělem mu při tom zakrýval výhled a dovedně jej při tom navigoval ke své matce, kterou jsem držel na řetězu. Pak v rychlém sledu následovala jeho poslední klička těsně před matkou, zděšení v očích zoufale brzdícího pronásledovatele, cvaknutí na prázdno matčiných čelistí, zděšený úprk soupeřův a spokojený výraz ve tváři štěněte a deset čertů v jeho šibalských očích. Podobný manévr občas předvádí i v dospělosti. Je-li napaden, dá se na zběsilý útěk. Soupeř ho pronásleduje a je na něm evidentně vidět, jak mu narůstá sebevědomí. O to větší je pak pro něj šok, když se naráz pronásledovaný ve vzduchu otočí a srazí jej k zemi. Většina psů to nejspíš ani nepochopí, jak k tomu vlastně došlo. Jiný vtípek si vymyslel na svou matku. Když každý den chodíme ke koním, vede naše cesta kolem zahrádky, v níž občas bývá černá fena briarda (Berger de Brie). Ta se dokáže za plotem náramně rozčilovat a naše zvířata jí to hezky potichu, po vlčím oplácejí. Jelikož však pes chodí na volno a fena obvykle na řetězu, je on vždycky u této zábavy první. A chudák máma se málem uškrtí, jak se mu dere na pomoc. V tom však smysl tohoto vtipu netkví. Ten začíná až v okamžiku, když fena v zahradě není. Pes jde napřed, koutkem oka mrkne po matce a pak se vrhne na plot. Hřbet má zježený, vyceněný chrup, temně vrčí, skáče na napnutých nohách, zkrátka chová se stejně, jako by fena za plotem byla. V tom okamžiku pochopitelně matka zabírá, škrtí se, aby mu přispěchala na pomoc. A on má rázem hubu od ucha k uchu (mimochodem, při úsměvu se mým zvířatům dělají až tři vrásky nad koutky doširoka roztažené tlamy) a chechtá se, jak máma opět naletěla. Já vím, je to škodolibé, ale rozhodně to nepostrádá smysl pro humor.

Definitivně poslední příhodu si dovolím vyprávět o našich a cizích. Jde mi o vztah mez našimi psy a koňmi. Nemohu říct, že by se jednalo o přátelství, spíše se jen tolerují, aby mi udělali radost. Přeci však i tady se objevují velice zajímavé prvky. Tak například fena, dokud ještě běhávala na volno a něco provedla a já při tom seděl na koni, nedala se přivolat. V takovém případě okamžitě zmizela někde v roští a já musel sesednout a pak ji teprve bez problémů přivolat. Zajímavý je způsob, jakým oba "vlci" s koňmi běhají. Fena odjakživa odmítala s koňmi cválat a dávala přednost vlčímu klusu. A když náhodou nacválá, nenechá se zviklat k rychlejšímu tempu. Koně se tedy musí přizpůsobit jí. Naopak pes se od mládí naučil s koňmi cválat a je schopen v tomto chodu nejen vydržet poměrně dlouhou dobu, ale i běžet rychleji, nežli většina koní. S ním tedy mohu ostatní i předjíždět, i když ho mám na vodítku. Psi se tedy snaží koně tolerovat, ale jakmile kůň cokoliv provede, hned nu ze srdce vynadají, Naši koně si vzhledem ke svému bojovému výcviku dokáží se psy poradit, pokud na ně zaútočí, ale naše vlky respektují.

Jednou však došlo k zajímavé situaci. Koně i psi byli uvázáni na úvazištích před stájí. Psi nebyli ze silnice v sousedství nejspíš vidět. A po této silnici přišel muž se dvěma rotvailery (Rottweiller). Oba byli samci a oba vnikli na pozemek a dost ostře společně zaútočili na uvázané koně, kteří se díky tomu mohli bránit jen částečně. Okamžitě jsem na jejich majitele zavolal, aby si je přivolal, nebo že pustím psy. Pohrdavý úšklebek mi byl jedinou odpovědí. Hmátl jsem tedy po první karabině a vypustil jsem zvíře. Pouhou shodou okolností to byla fena. Vyřítila se doprostřed dvora, tam zjistila, že proti ní stojí dva psi, tedy samci. Na zlomek vteřiny zaváhala. Než jsem však stačil vypustit psa, uvědomila si, že tu jde o život našich koní. Jediným útokem smetla oba psy na jednu hromadu a zalehla je. Oba psi se ani neodvážili pohnout. Ani jsem už nemusel psa pouštět.

Tato fena tak porušila jeden ze základních principů vlčí smečky, pravidlo, které nebyla ochotna zpochybnit ani v případě vlastního napadení. Napadla samce v zájmu našich koní. Nejspíš to neudělala kvůli nim samým, ale kvůli mně, ale i tak si toho cením.

Nakonec mi dovolte se závěrem omluvit, Za prvé proto, že jsem se tak neuvěřitelně rozepsal, ale vaše kniha byla příliš inspirující a téma příliš široké a konečně i za to, že nevládnu ani vaším rodným jazykem, ani dnes běžně užívanou angličtinou a jelikož naopak nepředpokládám Vaši znalost jazyků, kterým jsem se v mládí učil já, pak mi nezbývá, než se obrátit na překladatele, což bývá nejen zdlouhavé, ale často i nepřesné, neboť některé mnou použité výrazy nemusejí znát.

Přesto mi dovolte ještě jednou Vám poděkovat za Vaši knihu.

                                                 V úctě Váš

                                                                  Oldřich Haberle